Malérečka z Podluží na misi v Americe!
4 fotografie
Když se na Podluží zeptáte, kdo maloval dveře u toho a tamtoho domu, řeknou vám bez rozmýšlení, že samozřejmě Marie Švirgová (86). Nejvýznamnější lidová malérečka zdejšího kraje se folkloru věnuje od dětství, které ale rozhodně neměla lehké. Zažila na vlastní kůži hrůzy druhé světové války i běsnění a násilí sovětských vojáků po osvobození.
Malování ornamentů se pro ni stalo životní láskou, v roce 2017 poprvé letěla do Ameriky, aby předala dál svůj um a učila lidovému řemeslu, a byla tam pak ještě dvakrát. V roce 2018 byla oceněna Jihomoravským krajem jako osobnost v oblasti folkloru.
Sousedka první učitelkou
K malování se paní Marie dostala hned po válce. Docházela tenkrát za sousedkou, které ruský voják zastřelil ve sklepě manžela. Chodila ji utěšovat, dělala jí společnost a naučila se od ní šít, vyšívat i malovat. „Ze všech jejích prací se mi líbilo nejvíce malování. Naučila mě základy malování kvítečků i ornamentů, které mě hodně bavily. Prvky na nich, tedy jablíčko, tulipán, jatelinka, srdíčko a další, jsou pořád stejné, ale záleží na tom, jak je malérečka k sobě složí,“ líčí rodačka z Lanžhota, posledního města na hranicích s Rakouskem a Slovenskem.
Žudro maluje i dvacet hodin
Podle skladby se potom také pozná její rukopis. Když Marie s malováním začínala, tak žádná malérečka nikomu svůj mustr nedala a vzala si ho do hrobu. Ona se ale snaží zájemce učit, nic si nenechá pro sebe. Ze všeho nejtěžší je prý z jednotlivých vzorů složit konečnou formu. A trvá to nejdéle. „Není lehké k sobě poskládat prvky tak, aby to pěkně vypadalo a nebylo pořád stejné. Když třeba skládám žudro (malování na klenutý přístavek kolem dveří u vchodu do domu – pozn. redakce), tam mně to trvá třeba i dvacet hodin!“
Písmo je také důležité
Na mašle, šátky, keramiku, sklo a další materiály maluje syntetickými barvami na železo, vytlačovanými pro jejich hustotu z vlastnoručně vyrobených kornoutků. Na žudra používá fasádní barvy a štětečky. „Na malování podlužáckých ornamentů se používají čtyři základní barvy – žlutá, červená, zelená a modrá. Správná maléřka musí umět namalovat jak kvítka, tak ornamenty, ale i zvládnout okrasné písmo, protože někdo chce občas i něco k ornamentům napsat,“ poučí nás ochotně legenda mezi malérečkami.
Poprvé v Americe
V roce 2013 se zapojila do práce Výtvarné folklorní akademie v Břeclavi. „Na jeden z našich workshopů se do Břeclavi přišla podívat i paní Vintrlíková z Atlanty, kamarádka Dáši Benešové, se kterou jsme zájemce učily malovat. Ať prý s Dášou doletíme za ní do Ameriky. Smála jsem se, já a letadlem? Kdepak. Později k tomu ale došlo,“ usmívá se nad nevšední událostí ještě dnes Marie Švirgová. Ve svých 81 letech v Americe poprvé učila lidovému řemeslu. Nejdříve zamířila do Washingtonu. „To víte, že jsem měla strach letět, ale umím se modlit a mám malý růženec, který jsem tiskla v ruce celou cestu. Jen když jsem v letadle jedla, tak jsem ho na chvíli odložila.“ V Americe byl o workshopy enormní zájem, že se na všechny ani nedostalo.
Poznali, že je z Podluží
V Atlantě za Marií přišel nějaký starý pán, jehož rodiče tam kdysi emigrovali, a řekl jí, že poznal, že je z Podluží. „Vy jste někde od Břeclavi, pověděl mi. Divila jsem se, jak to tak dobře ví. Přiznal se, že poznal kroj. To mě moc potěšilo.“ Smysl kroje byl především rozpoznávací, aby měly jednotlivé regiony svoji identitu. V Americe ohromila ještě další zručností. Sushi v restauraci komplet zvládla sníst hůlkami. „Všichni hleděli jak z jara, jak jsem do posledního zrnka rýže vše hůlkami snědla.“ Inu, šikové prstíky se nezapřou. O rok později se Marie Švirgová do Ameriky vrátila. Navštívila tentokrát i New York. „Už jsem nechtěla, ale když mi řekli, kam poletíme, tak jsem si řekla, že musím vidět Sochu svobody, a kde stály Dvojčata. Byl to hluboký zážitek. Mrazí mě z toho ještě teď.“
Potřetí a za rok počtvrté!
Potřetí zamířila do Chicaga a do státu Iowa v Cedar Rapids, „V Chicagu bydlel na dvou místech i po válce můj emigrující strýc. Chtěla jsem najít jeho rodinu. Jenže jsem měla jen jednu jeho adresu, na které už nikdo nebyl. Na zjišťování druhé nebyl čas, což mě mrzelo. Příští rok bych měla znovu letět do města Cedar Rapids. Ale v mém věku už toho moc neplánuji. Uvidím, jak mi bude,“ dodává Marie Švirgová.
Další děsivé okamžiky prožila na konci války. Nechybělo mnoho a 6. dubna 1945, kdy Rudá armáda začala osvobozovat Lanžhot, přišla s rodiči a mladším bratrem o život. Chvíle před osudovým okamžikem trávili všichni společně u sousedů v kuchyni.
Smrti tak blízko
„Měli jsme se jít schovat před bombardováním do sklepa. My sklep neměli a byli jsme u sousedů přes humna. Dospělí si povídali, prý si dají ještě něco na posilnění a teprve potom se půjde do sklepa. Soused Michal, ruský legionář, měl ale najednou vnuknutí, abychom všeho nechali a šli hned.“ Poslechli, což bylo jediné štěstí. Zavřeli za sebou dveře a ozvala se hrozná rána. Do kuchyně spadl šrapnel. „Kdybychom neodešli, zahyneme. Štěstí také bylo, že sklep nebyl přímo pod kuchyní, ale kousek vedle. V podlaze zůstala obrovská díra po výbuchu.“
Na kartošky!
Na Lanžhot nalétávaly letouny a shazovaly bomby. Do toho svištěly kulky z kulometů. Rodina se opět vydala do sklepa, jenže ten je neuchránil do Rusů. „Byli to snad trestanci. Zvířata! Došli s kulometem za námi do sklepa a začali odvádět ženy »na kartošky«, tedy údajně na loupání brambor,“ vzpomíná Marie Švirgová. Jak se ale později ukázalo, ženy namísto loupání brambor byly znásilňovány. Muži byli ještě před tím odvedeni na opravu mostu. „Ze sedmi rodin schovaných ve sklepě jsme jako jediní my s bratrem mamičku ochránili. Pověsili jsme se jí na sukni, křičeli jsme a plakali. Jeden Rus byl shovívavý a mamičku ve sklepě nechal. Za chvíli ale přišel soused Michal. Když zjistil, že byly ženy odvedeny, chytil se za hlavu, protože věděl, co to znamená. Rozhodl se, že si pro tu svoji dojde.“
Souseda zastřelili
U vstupu však už stál Rudoarmějec na stráži se samopalem a nechtěl muže pustit ven. „Jenže Michal se nedal. Skončilo to tak, že ho Rus zastřelil. Soused se skoulel kousek od nás. Celý sklep byl potom zadýmený od střeliva. Brzy nato se vrátily ženy. Když jeho manželka poznala, co se stalo, začala usedavě plakat. Zanedlouho ale došli Rusové znovu a ženy musely jít zase »na kartošky«. Od mrtvého muže tu jeho odtrhli násilím. Na domě rodičů tatíčka znásilnil Rus těhotnou ženu, která měla před svatbou. Nakazil ji a ona potom i s nenarozeným dítětem umřela,“ líčí hrůzy osvobození.
Ukradli nám, co mohli
Na druhém konci Lanžhota přitom o takových zvěrstvech, co se ve stejné obci děly, neměli ani tušení. Tam místním dokonce Rusové uvařili guláš v polní kuchyni. „Tam jim pomáhali, tady nás zneužívali. Vrátili jsme se do rozbořeného domu. Tatíček byl ale zedník, tak ho spravil. Rusi ukradli, co mohli. Zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě. Nenávidím je a vždy to u mě bude sebranka. Museli jsme je čtyřicet roků poslouchat. Nic dobrého nám od nich nedošlo. Osvobození? Dávno mohla být Praha osvobozená Američany, kdyby nemuseli zůstat stát už v Plzni. Všechno je to jen ošklivá politika,“ míní Marie. Když se po letech dostala do Sovětského svazu se zájezdem, viděla, jak ženy asfaltovaly silnici a nad nimi stál muž s bičem a popoháněl je.
Ředitel mě nenáviděl
V době, kdy navštěvovala poslední rok měšťanky, utekl za hranice její strýc, tatínkův bratr. „Trpěla jsem potom jako hrom. Jenom jsem se při vyučování podívala trochu bokem a už mě poslal ředitel, velký komunista, do kouta. Hrozně mě nenáviděl. Otrávilo mě to tak, že jsem po měšťance už do další školy jít nechtěla,“ přiznává. Šla do práce, šila košile, později dělala v parketárně a nakonec v JZD. S manželem se poznali u muziky. Vybrala si ho při dámské volence a už spolu zůstali. Vzali se v roce 1957, o šedesát let později její manžel zemřel. Že je dnes žádanou malérečkou a je respektovaná v celém světě, je satisfakce za bolest a příkoří, které ji osud uštědřil v mládí.
4 fotografie
