ZNAČKAŘI! Šéf značení KČT Pavel Přílepek maluje turistické trasy už 30 let
4 fotografie
Dva muži pochodují krajinou, v rukou malé bedničky na vercajk, uvnitř cinkají lahvičky s barvami, ven čouhají špachtle a drátěné kartáče. Co chvíli se oba zastaví, vytáhnou štětec, jeden namočí do zelené, druhý do bílé a pečlivě přetírají pruhy zašlých značek na rozpraskané kůře stromu. Značkaři turistických tras trpělivě vymalovávají směr našich budoucích výletů…
Snad každý člověk v téhle zemi šel někdy aspoň kousek po turistickém značení. Jsme národ výletníků, o tom není pochyb. Pomysleli jste ale někdy, kdo tohle všechno trasoval, natíral a udržuje v bezvadném stavu? Že to není samo sebou? Ing. Pavel Přílepek (54) se synovcem Patrikem (25) zrovna jednu trasu kontrolují a opravují. „Jsme jako zahrádkáři v Kersku, natíráme všechno, co nám přijde pod ruku,“ směje pan Přílepek a je to trefné, protože značkují kdeco.
Podobně jako v úvodní scéně Slavností sněženek, slavného Menzelova filmu. Máme štěstí, jde o nejvyššího šéfa přes značení v Klubu českých turistů. „Profesionálně se téhle práci věnuji tři roky, ale první značení jsem dělal někdy před třiceti lety,“ líčí mezi strháváním kousků staré kůry na borovici a novým nátěrem. Značku si předkreslí podle šablony, štětcem namočeným do husté barvy dělá kratičké tahy, Patrik mezitím prořezává mlází, které značku stíní, pak domaluje bílé pruhy. „Značení se obnovuje každé tři roky, děláme většinou od dubna do začátku prázdnin, aby byly trasy připraveny na sezonu. Co se nestihne, se dokončuje i v září,“ vypráví a přesouváme se k další značce.
Když značka vyroste
Trasa musí být zřetelně vyznačena, staletím prověřená metodika určuje vzdálenost i umístění na kmeni, tedy výšku a polohu ke směru chůze turisty. Rozměr je daný, 10 x 10 centimetrů. „Strom někdy vyroste rychle a značka se rozšíří na dvanáct a víc centimetrů, a to pak musíme zbrousit, opravit, znovu namalovat.“ Pavel Přílepek je rodák z nedalekého Tábora, v širokém okolí má pod palcem svoje trasy, jinak také dva dny v týdnu úřaduje v Praze na ústředí KČT. „Značení je moc hezká práce, ale k tomu je také spousta papírování, jednání s krajskými úřady, obcemi, se správami národních parků a dalšími subjekty,“ vypočítává.
Cesta lesem s barvičkami a rašplí je už jen třešničkou na dortu! Co chtít víc? Ve větvích zpívají ptáci, zeleň kolem uklidňuje, nikde nikdo. Z návsi Dlouhé Lhoty nedaleko Plané nad Lužnicí postupujeme k rybníku Hliňák. Necelé tři kilometry zaberou přes hodinu, a to je jenom jeden směr, když natíráte, našlapete dvojnásobek. „Nedávno jsem se tak zabral do práce, že maluju a najednou cítím, že mě něco štíplo nad kotník, vzápětí zase a zase. A koukám, stojím v mraveništi,“ připouští, že se příroda někdy hlásí o slovo až moc neodbytně. Kopřivy a ostré mlází ani nezmiňuje.
Celý článek naleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (17. 10. 2021)
4 fotografie
