Vozíčkáři jsou úřadům fuk!
Být zdravotně postiženým znamená potýkat se již od dětství s problémy, překážkami a omezeními. Pokud ovšem invalida nevezme osud sám do vlastních rukou. Česká města se neumějí postarat o své vozíčkáře, a nejen o ně.
„Vše začíná už v dětství, zhoršeným přístupem k vzdělání, omezením volnosti pohybu, nedostatečnou přístupností domů a úřadů, využíváním veřejné dopravy. Postupně se přidávají obtíže při hledání zaměstnání, bydlení i trávení volného času,“ zjistila při rozsáhlém výzkumu života českých invalidů ombudsmanka Anna Šabatová. „Jedna z obcí dokonce odmítla invalidovi, co nezvládal chůzi do schodů, vyměnit byt v domě s pečovatelskou službou za bezbariérový, i když jej měla k dispozici,“ dodala.
František Fux (60): Bojuji i za mámy s kočárky
Dennodenní potíže Aha! potvrdil František Fux (60). „Kolikrát se mi chce brečet, ale nevzdám se,“ tvrdí rodák z Veselí nad Moravou, žijící v Brně. „Snažili jsme se v Praze, v Brně a v jiných městech zřídit třeba stavební policii, která by měla u úřadů větší kompetence a mohla sjednávat nápravu. Není ale zájem,“ mávl rukou Fux. Sám ale odmítl zlomit nad osudem hůl a zavřít se navždy v bytě. Úřady se snaží »nakopnout« k činnosti. „Až se oteplí, uvidíte, kolik vznikne předzahrádek a kolik lidí bude o ně zakopávat. My jsme kritická místa nafotili, dáme je radnici a uvidíme,“ říká vozíčkář. A proč se vlastně stará? „Mám radost, když se bariéra odstraní. Pomůže to nejen mně, ale třeba i 99 procentům maminek s kočárky i ostatním lidem,“ říká.
