Herec Petr Batěk (46): Těžké začátky v septiku!

Používal jste jako prvorepublikový učitel rákosku?
„Samozřejmě, už několik diváků odvezla sanitka! (směje se) Ne, používal jsem ji jenom jako ukazovátko a možnou hrozbu. Ale ve chvíli, kdy někdo v mojí třídě zlobil, tak jsem ho upozornil, že tělesné tresty sice byly v roce 1870 zakázány, ale že mě rodičové prosí, abych zákazu nedbal a trestal. Párkrát jsem švihnul rákoskou do vzduchu a byl klid.“ (směje se)

Co vás na období první republiky fascinuje?
„Její styl, a taky životní tempo, které bylo mnohem klidnější než to současné. Já jsem proti němu a proti hluku ve své hlavě zareagoval tak, že jsem utekl na chatu. Do divočiny.“

Vaší poslední rolí byl učitel, a tak se nabízí otázka – jak vzpomínáte na svá školní léta?
„Byl jsem hyperaktivní dítě. Už když mě maminka dala do jeslí, tak mě po týdnu vrátili. Nacpal jsem totiž ručníčky do umyvadel, pustil vodu a jesličky vytopil. Byl jsem malej, ale vynalézavej. (směje se) Když se měl narodit brácha, radila dokonce jedna zdravotní sestra mamince, aby mě dala na čas k babičce, abych mu něco neudělal. Samozřejmě to byla blbost. Nikomu jsem neublížil a s bráchou se máme rádi.“

Takže jste byl hodně divoké dítě...
„Byl jsem trochu grázlík. A často nepozorný. Měl jsem notýsek, který jsem musel denně nosit třídní učitelce a potom mamince. Ony si mezi sebou dopisovaly, měly mě pod velmi přísnou kontrolou. Až paní učitelka, kterou jsme dostali na začátku páté třídy, řekla: Maminko, ten váš synek je hyperaktivní, musíte ho zaměstnat. Dali mě na sport, a to pomohlo. Vybil jsem energii mimo školu a pak jsem byl mnohem klidnější.“

Jaký sport jste dělal?
„Miniházenou. To jsem vydržel pár let a potom jsem přešel k turistice, ta mě bavila víc. Běhal jsem turisticko-branné závody. Na ty byla celoroční příprava, jezdilo se na soustředění, což mi prospělo. Tam jsem se důkladně vybil a řádil jsem pak méně! (směje se) A taky jsem závodně jezdil na lyžích. Vydrželo mi to do té doby, než jsem začal s muzikou.“

Kdy to bylo?
„Asi v sedmnácti letech. Založil jsem si kapelu a chtěl hrát na kytaru. Táta mi ale řekl, že mi ji shánět nebude. Ale že mi pořídí bicí nástroje, protože sám byl bubeníkem. První rok jsem měl potřebu na ně hrát skoro pořád. Táta u babiččina domu udělal v zemi nový betonový septik a já si natahal otvorem dolů prkna a palety. Udělal jsem si malé jeviště a na něj si postavil bubny. Protože se to uvnitř nedalo poslouchat, nasadil jsem si sluchátka od traktoru. Byl jsem tam zavřený celé léto. Takže se dá říct, že jsem začínal v septiku.“ (směje se)

Celý rozhovor s Petrem Baťkem najdete v Nedělním Aha!