Václav Šanda (36): Jsem kluk, na kterého je spolehnutí!
Vidět jste ho mohli například v seriálech Smysl pro tumor nebo Einstein či v pohádce Čertova nevěsta. Divadelní domov má herec Václav Šanda (36) v pražském Činoherním klubu, jehož je členem. Opomenout nesmíme ani jeho letošní účast v reality show Survivor. V létě ho pak už tradičně čekají Shakespearovské slavnosti, kde si zahraje ve Veselých paničkách windsorských nebo v Macbethovi. A i když hodně času tráví prací, čas na cestování si vždy aspoň na pár dní najde. Rád poznává různé kouty světa, stejně tak se rád vrací do severních Čech za rodinou. Jak Václav vidí svoji účast v Survivoru? Co ho pokaždé na chvíli zlomí? A jak důležité je pro něj soukromí?
Václave, zdá se, že jste i po návratu v jednom pracovním kole…
„Já jsem v jednom kole vlastně už dlouhodobě, ale jsem za to velmi vděčný. I když někdy už toho mám plné kecky, když brzo ráno odejdu do dabingu a pracovní den končím večer po představení, kdy se domů vracím kolem půlnoci. Na druhou stranu nejsem typ, který umí odpočívat. Mně stačí půl den a pak už zase potřebuju něco dělat.“ (usmívá se)
Zmínil jste se ale také, že po návratu ze Survivoru, kdy jste se po svém vyřazení musel skrývat, to nebylo jednoduché…
„Nebylo. Skrývat jsem se musel, abych tím divákům neprozradil, že už jsem doma, a to jsem vůbec nevěděl, co mám se svým časem dělat. Nemohl jsem jít ani cvičit, byl jsem zavřený doma. Potom, co se odvysílal díl s mým vyřazením, jsem se sice hned vrátil do divadla a začal hned zkoušet s Ondrou Sokolem novou hru, která měla teď premiéru, ale třeba na návrat do dabingu jsem čekal delší dobu. Byl jsem z toho skoro vyděšený, jestli mi můj splněný sen, kterým účast v Survivoru byla, nezbortil život, na který jsem byl zvyklý. Naštěstí se ale všechno vrátilo do starých kolejí. Už zase jedu a nezastavuju.“ (směje se)
Měl jste obavy před nástupem do Survivoru?
„Řešil jsem to. Nesměl jsem o tom mluvit, měl jsem svázané ruce, ale bylo pár lidí z branže, kterých si vážím a jejichž názor jsem potřeboval znát. Řešil jsem hodně, jestli do toho jít, aby mi to v mé práci spíš neublížilo. Jsem si vědomý, že mám angažmá v jednom z nejlepších pražských divadel, kde hraju krásné role v hezkých a docela náročných kusech, a bál jsem se, abych pro lidi nezačal být jen ten kluk ze Survivoru.“
Co vám řekli?
„Mluvil jsem o tom například s Terezou Kopáčovou, se kterou jsem dělal Smysl pro tumor, nebo s Ondrou Sokolem, s nímž pravidelně zkouším v divadle. Všichni mi řekli, ať jedu, že nevidí jediný důvod, proč by mi to mělo jakkoli uškodit. Jen ať se nechovám jako slušně řečeno blbec. (směje se) Já jsem po Survivoru hrozně moc toužil a své účasti vůbec nelituji. Byl to jiný druh zážitku, poznal jsem, že i když svou práci zbožňuju, tak život je i trošku o něčem jiném. V mnoha ohledech mi ta účast otevřela oči.“
Vy jste tedy trochu dobrodruh, nebo se pletu?
„Jsem kluk, který se nebojí. Cestování mám moc rád. Jezdím s krosnou, v půjčeném autě nebo na motorce, a projíždím krásy té dané země. V tomhle jsem docela odvážný, a když je možnost něco vyzkoušet nebo zažít, tak do toho hned jdu. Ale pravda je, že v Survivoru jsem měl stažený zadek hned několikrát. Kolektiv, který byl na začátku rozdělený na kluky a holky, ve mně vyvolal pocit, že nesmím zklamat ani dát na sobě znát, že mi třeba něco nejde.“
K herectví jste se po návratu zase úspěšně vrátil. Jaké momenty ve vašem životě rozhodly o tom, že půjdete touhle cestou?
„Myslím, že to bylo několik událostí, které se během mého dětství a dospívání staly. Tou první byla třídní učitelka na základní škole, která měla na DAMU vystudovanou dramatickou výchovu, takže vedla i dramaťák, do kterého jsem chodil a který mě moc bavil. Pak bylo pro mě určitě zlomem, když jsem se s rodiči díval na všechny české pohádky a znal je zpaměti. Pak jsem postupně přešel na české komedie a celou československou kinematografii. Zajímal jsem se o to, později jsem sbíral podpisy, abych se s herci, které jsem obdivoval, mohl setkat, a tak nějak to vyplynulo. Začal jsem jezdit po recitačních soutěžích, které mi docela šly, pak přišly přijímačky na DAMU, a tam jsem si řekl, že tam asi poznají, jestli mám nějaký ten talent, nebo ne. Naštěstí mě vzali napoprvé.“
Byla to tedy správná volba? Nejen to se dozvíte v tištěném APŽ číslo 24.
