Veronika Žilková (63): Začala jsem myslet víc na sebe...
Platí za jednu z nejobsazovanějších hereček u nás. Její tatínek byl hudební pedagog a flétnista Václav Žilka (+83), po němž zdědila hudební talent. Srdce ji ale táhlo k herectví, kterému se úspěšně věnuje dodnes. Dlouhá léta byla členkou pražského Činoherního klubu, dnes ji můžete vídat například v Divadle Broadway, které se po jejím návratu z Izraele stalo domovskou scénou. Mimo to se věnuje také natáčení. Byla třikrát vdaná, má šest dětí, z toho dvě adoptované. Kromě toho je také zasloužilou babičkou. Právě dětem a vnoučatům se rozhodla nyní věnovat ještě víc než dřív. A po nedávné operaci udělala jedno velké rozhodnutí. Jak se Veronice nyní daří? Proč přehodnotila své priority?
Veroniko, na konci loňského roku jste absolvovala operaci, po které jste přehodnotila svůj život s tím, že chcete víc času trávit s rodinou a vnoučaty. Daří se vám to?
„Já se celý život snažím žít každý den, jako by byl poslední. Přemýšlím, jak to říct… Vlastně se nestydím za to, že jsem ty priority přehodnotila, a toho se držím. Já už se nestydím za to, že děti jsou pro mě na prvním místě. Když byl člověk mladší, tak řešil práci, partnera a děti a držel to nějak na stejné úrovni. Ale teď je pro mě rodina na prvním místě a podřídím tomu práci, případně i nějaké známosti.“
Každý člověk ale potřebuje oporu. Kdo vám ji dává?
„Svoje děti se snažím neobtěžovat. Myslím si, že starší lidé někdy dělají chybu, že vzbuzují ve svých dětech pocit, že by za nimi měly chodit, být jim vděční a třeba jim sekat trávu. Podle mě mají děti od osmnácti let právo na svůj život bez rodičů, a když přijdou, tak je to fajn, ale neměl by jim člověk zasahovat do života ani je nutit, aby se podílely na jejich životě. Myslím, že by měly být samostatné jednotky. Se mnou v domě bydlí syn Vincent, ale dokonce jsme udělali mezi námi na zahradě plot a vídám ho mnohem méně než Agátu, která bydlí úplně jinde. Všichni ale víme, že když zavolám, je za dvě minuty u mě doma. Žádné z mých dětí mi ještě neřeklo: Mami, já nemám čas tě vyslechnout. Protože vědí, že zbytečně neobtěžuju, nevolám, a když už volám, tak si už fakt nevím rady. Což udělám možná dvakrát do roka.“
Nechybí vám tedy nyní partnerská opora nebo objetí?
„Už jsem byla třikrát vdaná, a to stačilo. Vlastně jsem ráda, že usínám sama. Dalších 63 let určitě žít nebudu. To je taková jistota. Takže teď si ten čas, co mi zbývá, musím šetřit na věci, které jsem nestihla a které bych ještě stihnout chtěla. A to není, že budu chodit s partnerem na film, který se líbí jemu. Měla jsem tři muže, nelyžaře, teď jsem začala jezdit sama lyžovat. Řekla jsem si, proč já mám pořád hledat partnera, který lyžuje? Vždyť můžu jet lyžovat sama. Našla jsem skvělou partu, občas si s nimi zajedu na jednodenní lyžování a je to mnohem bohatší než s partnerem, který sedí pod vlekem, pije grog a dívá se na hodinky, kdy už pojedeme domů.“
Začala jste tedy myslet víc na sebe?
„Začala jsem myslet na sebe, ale to neznamená, že jsem zanevřela na muže. Ale už to zkrátka není to nejdůležitější. Je fajn užívat si věci ve dvou, ale úplně stejně fajn je užívat si je sama. Už se prostě nemusím nikomu podřizovat.“
Změna u vás ale nastala i příchodem do Divadla Broadway…
„Musím říci, že jsem sem v dobrém slova smyslu zapadla. Když jsem se vrátila z Izraele a rozpadlo se mi manželství, tak byl Olda Lichtenberg první a jediný, kdo mi hodil lano. Díky tomu se mi dostaly do života písničky, protože já jsem do té doby nikdy muzikál nedělala, vždycky jsem byla přísně činoherní herečka. A tady malinko i v těch postavách zpívám, a byť nejsem Lucie Bílá a za zpěvačku se nepovažuju, to herecké zpívání mě baví. Já jsem z hudební rodiny, mám sluch i rytmus, taky jsem hrála dlouho na flétnu, ale vlastně mě nikdy nenapadlo, že po šedesátce se mi takhle zásadně rozveselí život díky muzikálům. Jsou pozitivní, jsou veselé, a když vidíte každé představení úplně narvané diváky, kteří na konci stojí a tleskají, tak se tou radostí nakazíte taky. Za to jsem Broadwayi hrozně vděčná.“
Hrajete hned v několika představeních, zmíním například rodinný muzikál Lotrando a Zubejda. Jaká role je ta vaše?
„Hraju princezninu chůvu, a zároveň Lotrandovou maminku La Mad, kterou v mládí otec Lotranda prodal do otroctví poté, co porodila syna, takže ji nikdy chlapec nepoznal, neboť zůstal s tatínkem. A já v tom muzikálu mám vlastně živý vzor, protože filmovou roli La Mad hrála Ljuba Krbová, která ji nazkoušela spolu se mnou, takže nemusím tu svoji postavu nějak hledat. Prach obyčejně kopíruju Ljubu Krbovou, nebo se o to aspoň co nejvíc snažím, stejně jako ostatní herci se snaží ty své postavy přiblížit té filmové podobě pohádky. Protože to prostě nemůžete měnit. To je, jako kdyby Popelka místo třech oříšků měla čtyři brambory.“ (směje se)
Kdo je z rodiny vaším prvním divákem? Nejen to se dozvíte v tištěném APŽ číslo 15.
