Petra Hřebíčková (45): Naučila jsem se říkat NE!

Nyní v kinech září v nové komedii V dobrém i zlém, kde hraje jednu ze čtyř hlavních postav. Podobných rolí má Petra Hřebíčková (45) na svém kontě už mnoho. Stejně tak je vyhledávanou herečkou i na divadelních prknech. Po studiích na Obchodní akademii nastoupila na činohru na JAMU v Brně. Za titulní roli Maryši v roce 2010 získala cenu Thálie. Pamatovat si ji budete například i ze seriálů Svatby v Benátkách nebo třeba z Ulice. Rodačka z Hodonína žije s kolegou, hercem Matějem Dadákem (49) a mají tři děti – Šimona (9), Mikuláše (7) a Mariannu (3,5). Když má trochu času, snaží se hodně spát a ráda pobývá s rodinou na chalupě. Jak vidí Petra své filmové kolegy? Co se musela v průběhu let naučit? A čím si pomáhá, když už docházejí síly?
Petro, komedie V dobrém i zlém vypráví o sousedských vztazích. Jak vy osobně je vnímáte?
„Své sousedy mám ráda. I když my jsme se nedávno stěhovali, takže v novém domě se ještě tolik neznáme, protože tu nájemníci docela kolují. Ale s těmi, kteří už jsou tam déle, máme moc hezké vztahy. Naštěstí. A na naší chaloupce máme přímo úžasné sousedy, za což jsme moc vděční, protože kvůli špatným sousedům se nemovitosti i prodávají.“
Co vás přimělo přijmout roli v tomto filmu?
„Neváhala jsem ani chvíli. Líbil se mi scénář, role, obsazení. A především jméno režisérky Marty Ferencové, se kterou jsme už spolupracovaly, mě bude lákat vždy.“
Čím je pro vás práce s ní jedinečná?
„Jedinečná je opravdu trefný výraz. Marta je výjimečně empatická. Vidí vám až do žaludku, a tak s každým hercem pracuje trochu jinak, protože nás vnímá jako individuální lidské bytosti. Je velmi talentovaná, bystrá, má skvělý smysl pro humor, pro situaci a hlavně stmeluje kolektiv. Váží si každého člověka ve štábu, což také nebývá pravidlem, a proto všichni kopou za jednu stejnou věc. Na place to bylo cítit. Je to člověk, který mi po natáčení vždy chybí.“
Ve filmu se řeší i párová terapie. Máte s ní nějaké zkušenosti?
„Osobní zkušenost s párovou terapií nemám. Jsem ale přesvědčená, že v některých situacích je to skvělá a velmi důležitá cesta, jak zachránit vztah, nebo ho třeba jen obohatit. Myslím, že největší oříšek je najít terapeuta, který by vyhovoval oběma partnerům. Kolikrát je těžké najít toho správného psychologa jen pro sebe. Ale někdy je opravdu potřeba, aby se v domácnosti terapeut prostě zjevil, jako ve filmovém příběhu, protože je mi jasné, že by Anna Evžena nikdy na podobné sezení nedostala. A takových párů bude asi víc.“
Vašimi parťáky před kamerou byli Jiří Langmajer, Táňa Pauhofová a Martin Hofmann. Co na jejich stylu hraní obdivujete?
„Je příjemné, že se můžu upřímně o každém z nich rozepsat, protože každý z nich je skvělý profesionál i člověk. S Jirkou jsme se už několikrát setkali, což jsem velmi kvitovala vzhledem k tomu, že jsme spolu měli jako manželé nejvíc scén. Ale nikdy předtím to nebylo tak intenzivní jako tentokrát. Vlastně jsem si nikdy neuvědomila, jaký je to dříč. Připomínku zpracuje rychlostí blesku, ví, jak přesně vypointovat situaci, a má skvělou mimiku. Já to musím zmínit, protože, jsem měla často co dělat, abych nezkazila záběr smíchem. Je vždy perfektně připravený. Mám podezření, že je perfekcionista v tom nejlepším slova smyslu. (usmívá se) S Táňou jsme se setkaly ve filmu Všechno nebo nic, ale jen jsme se kolem sebe mihly. Moc jsem se na ni těšila, protože ji obdivuji nejen jako herečku, ale i jako člověka. Je výjimečná svým talentem, inteligencí a krásou. Před kamerou je jako ryba ve vodě. Hraje tak samozřejmě. Ať je to vážná situace nebo komediální, nikdy jsem ji neviděla tlačit na pilu. Obdivuji její autenticitu. Já na ní můžu oči nechat. (usmívá se) No a Martin je čistokrevný charismaťák. Cokoliv udělá, bude na kameře vypadat perfektně. Ovšem on dle mého nikdy nedělá »cokoliv«, je to velmi přemýšlivý herec, který přesně ví, co by jeho postava udělala a co nikdy. Potěšilo mě, jak je galantní, milý.“
Jaké pro vás bylo natáčení s psím mazlíčkem?
„Je pravda, že tentokrát to byla větší zábava. Pes je jiná liga. Fuji, jak se naše zvířecí herecká kolegyně jmenovala, hrála starého unaveného psa, ale v očích měla obrovskou chuť do života a energie na rozdávání. Takže scéna, že se pejskovi nechce běžet, šla natočit těžko. Nakonec jsme to spáchali skrze vodítko, za které tahala. Nejvíc se rvala na povel »ššššš«, což považuji za uklidňující citoslovce. Ona ne. Má ale překrásné modré oči, kterými si kameru okamžitě podmanila, a byla moc šikovná.“
Jaký vztah máte ke zvířatům v reálném životě?
Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 3.