Radka Fišarová (46) - Mám svůj seznam vděčnosti...
Do vínku dostala pěvecký talent a na její koncerty je zpravidla hned vyprodáno. Známá zpěvačka Radka Fišarová (46) vystupovala už od pěti let v Bambini di Praga. Po Konzervatoři Jaroslava Ježka začala účinkovat v muzikálech. Za všechny můžeme zmínit například Vlasy, Evita, Dracula, Kleopatra… Je součástí koncertní show Vzkříšení v nedávno nově otevřeném divadle Nová spirála. Už téměř 25 let také interpretuje písně francouzské šansoniérky, díky které se jí říká česká Edith Piaf. Mimo hudbu se léta věnuje charitativní činnosti. Naposledy moderovala křest rodinného plánovacího kalendáře Nadace Anežka, která spolupracuje s Karol a Kvído a ke které má velmi blízko. V soukromém životě je maminkou brzy třináctiletého syna Oskara. Ráda cestuje, poznává a studuje. Na co Radka v životě věří? Co prozradila o své rodině? A jaké věci jsou pro ni důležité?
Radko, jako zpěvačka jste hodně vytížená. Kolik času se vám podaří věnovat sama sobě?
„Je pravda, že volného času moc není. Ale pohybu mám relativně dost a pohyb určitě k nějaké vnitřní pohodě potřebuji. Ráda chodím, na procházky, po horách, kdekoliv v přírodě. Oskar chodí na badminton, takže hrajeme někdy i spolu a moc nás to baví.
Je fajn, že trávíte se synem společný čas…
„My jsme takový parťáci. I tím, že žijeme víceméně sami. Já hodně ráda cestuji, takže si sem tam uděláme nějaký výlet, třeba do Říma, Londýna, Dubaje, různě po světě, do měst i do přírody. Oskar si zaprvé procvičí angličtinu ale také další dovednosti, jak v komunikaci, v orientaci nebo jak řešit různé situace, které zažijete jen na cestách. Může si také udělat představu, jak se žije v jiné zemi, a to mi přijde super. Jde mu to upřímně vše líp než mě. Jinak je to ale samozřejmě puberťák, to si zase nemyslete, že je to úplná pohodička (rozesměje se). Co ale musím zaťukat, on má opravdu úžasné sociální, emoční vnímání. Je to dobrý kamarád, má takové ty vlastnosti, které jsou pro mě, a hlavně pro něj, důležité.“
Vy tedy působíte pořád svěže a pozitivně, tak už asi vím, čím to je…
(směje se) „Jednou jsem slyšela, že do třiceti člověk vypadá tak, jak mu pánbíček nadělil, a od čtyřiceti tak, jak si zaslouží. To znamená, že se v té tváři asi začíná něco rýsovat. Trošičku tomu věřím. Mám pocit, že se v obličeji může zračit charakter. Ale hlavně asi zkušenosti, radosti a starosti. Všem bych přála, aby měli vrásky hlavně ze smíchu. Ty by pak nikdo určitě nikdo ani nechtěl maskovat nebo vyplňovat. (směje se) A je pravda, že já se ráda směju, mám prostě ráda život a mám hlavně kolem sebe úžasné lidi, rodinu, přátele. Mám být za co vděčná. A myslím, že seznam vděčnosti dělá zázraky.“
S tím souvisí jistě i vaše dlouhodobá spolupráce hned s několika nadacemi. Jak dlouhou už spolupracujete s Nadací Anežka a jak k ní došlo?
„Nadace Anežka vznikla na základě životního příběhu mojí skvělé kolegyně a kamarádky Míši Gemrotové, dnes Štikové, skvělé zpěvačky, která mě o spolupráci požádala. A protože je to člověk, ke kterému mám opravdu hodně blízko, tak jsem samozřejmě vůbec neváhala. Jsem příznivec toho, že by si člověk měl vybrat jenom pár nadací na spolupráci, aby ta podpora dávala nějakou hlavu a patu. Já spolupracuji dlouhodobě se dvěma nadacemi. Jedna z nich (NF Slunce pro všechny) se věnuje handicapovaným dětem, s tou sem propojená už od svých 15 let, a druhá je neziskovka Pontis Šumperk, která se věnuje seniorům. K nim mě zase navedlo to, že jsem měla staršího tatínka, takže jsem ke starouškům měla vždycky velký vztah a úctu. A když jsem si po letech řekla, že by bylo fajn, abych si k tomu přidala něco nového do třetice, přišla nabídka od Nadace Anežka. Od té doby jsem, dovolím si říct, jejich.“
U jedné z nadací jste zmínila, že s ní spolupracujete už od 15 let?
„Ano. V té době vznikal Nadační fond Slunce pro všechny v Unhošti a později na Nouzově Domov dobré vůle. Já jsem v tu dobu zpívala s mojí country kapelou Auris, ještě jako děti jsme vystupovali pro Dětský domov v Novém Strašecí. Paní ředitelka Blanka Dvořáková, se kterou jsme se tam potkali, právě založila tento nadační fond pro handicapované děti i dospěláky. To byl můj první střet s tím, že na světě jsou děti, které vyrůstají bez rodičů, bez domovů, bez vlastních pokojíčků…a na druhé straně poznání oddaných rodiče, kteří projevují lásku, pro nás až nepředstavitelnou, svým handicapovaným dětem, které vyžadují extrémní péči… Podle mě je hodně důležité vidět, že na světě není všechno jenom růžové a zadarmo. Už mnohokrát mi to pomohlo povznést se třeba nad určitými malichernostmi.“
Osvětu ale děláte i další charitativní činností…
„Spolupracuji ještě s nadačním fondem Hippokrates, který se věnuje ženám, které se dostaly do kontaktu s virem HPV, a tedy s rakovinou děložního čípku. Já jsem tímto onemocněním před 10 lety také prošla a nebylo to vůbec jednoduché období. Tento nadační fond vznikl pod VFN (Všeobecnou fakultní nemocnicí) hlavně proto, aby přinášel nejen naději, ale hlavně osvětu o prevenci. V Onkogynekologickém centru v nemocnici U Apolináře je skvělý tým specialistů v čele s profesorem Cibulou, profesorem Slámou, profesorkou Fischerovou a mnoha dalšími odborníky. Není to tedy nadace, kterou bych si úplně vybírala, ale které sama za hodně vděčím a pevně věřím, že pomůže mnoha dalším ženám.
Posilnilo Vás, když jste veřejně otevřela svůj osobní příběh a mluvila o něm? Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 46.
