Iva Frühlingová (41): Musela jsem žít dva životy!
Ve čtrnácti letech odešla do Paříže dělat modeling, později létala po světě a žila život, který by jí možná leckterá dívka záviděla. Iva Frühlingová (41) dodnes však netuší, jak mohla tuhle životní etapu se svou introvertní povahou zvládnout. Po návratu domů se začala víc věnovat hudbě a psaní knih. Z centra Prahy se přestěhovala na okraj, kde žije v rodinném domku po boku manžela, pilota Honzy, se kterým jsou spolu už šestnáct let a mají devítiletého syna Adama. Ne dlouho po porodu si však prožila panickou ataku, která ji na čas vyřadila ze života. Dnes se živí jako moderátorka na rádiu Express FM, kde má svoji pravidelnou víkendovou ranní show. Kde Ivu zastihly psychické potíže? Co jí pomohlo?
Ivo, vraťme se o pár let zpátky, do doby, kdy jste si prošla panickou atakou. Co se tehdy stalo?
„Tehdy jsem byla v autě, řídila jsem a vzadu jsem měla syna, tehdy to bylo osmiměsíční miminko, takže to byla hodně nebezpečná situace. Zastavila jsem a nevěděla vůbec, co se děje. Zavolala jsem záchranku, ale nebyla jsem schopná říct, co se děje. Byla jsem v krizové situaci. Myslela jsem, že mám infarkt. Dispečerka na telefonu byla úžasná, byla se mnou na telefonu do té doby, než přijeli záchranáři. Oni pak už okamžitě věděli, co se děje. Hospitalizovali mě, určili diagnózu a pak jsem navštěvovala psycholožku. Musím říct, že tady máme úžasné odborníky, kteří s tímto problémem dokážou poradit a pomoci.“
Jak se to projevilo, co jste cítila?
„Nemohla jsem se nadechnout, člověk hyperventiluje, cítí mravenčení v rukou, tlak na hrudi, může mít mžitky před očima apod. Jsou podobné příznaky jako právě u infarktu.“
Jak dlouho trvalo, než jste se z toho dostala?
„To byly synovi čtyři, možná dokonce pět. Teprve až po tolika letech jsem cítila, že bych s tím mohla vyjít ven. Když se mi to přihodilo, tak potom dva měsíce byly ty nejhorší. Trochu líp jsem se začala cítit až po dvou letech. Potom jsem ještě váhala, jestli o tom problému promluvit, nebo ne. A až po čtyřech letech jsem si byla jistá, že už můžu podat pomocnou ruku těm, kteří to třeba také zažívají. V dnešní hektické době se může komukoliv přihodit, že se dostane do stresové situace, je přepracovaný… Neznamená to ale, že je blázen. Tak to není. Jen prochází krizí, ze které se dostane. Jen potřebuje vědět, jak na to, co dělat.“
Víte, co u vás tu panickou ataku rozjelo?
„On vlastně není jeden viník. Já jsem ho taky dlouho hledala, ukazovala jsem na spoustu věcí, které by to mohly být, až mi nakonec došlo, že jsou to všechny věci dohromady. Mohlo to být mateřstvím, mohla to být nějaká poporodní deprese, mohlo to být tím, že už mám takové nastavení geneticky, že mám třeba úzkostnější povahu nebo že jsem hodně mladá odjela sama do Francie a dělala práci, která je extrovertní, když já sama jsem introvertní. Anebo to byl jenom stres. V tu chvíli jsem řešila hodně věcí, byla jsem maminkou, chodila jsem do práce, rekonstruovali jsme… Mohlo to být všechno dohromady, těžko říct.“
Dnes už to máte za sebou a v případě, že by něco takového přišlo znovu, už si s tím dokážete poradit?
„Na štěstí mě to od té doby nepotkalo. Možná se to mělo stát jen jednou právě proto, abych o tomto problému začala veřejně mluvit a pomohla tak ostatním. Díky terapiím se naučíte jak dýchat a jak postupovat, kdyby se to někdy vrátilo, ale už se toho nebojím.”
Bez opory doma to asi nejde zvládnout, měla jste ji v tu chvíli?
„Mít oporu je strašně důležité vždycky, ať řešíte cokoliv. Moje okolí se zapojilo skvěle. Moje maminka a manžel a vůbec všichni. Postarali se o Adámka, když jsem na tom byla nejhůř a byla v krizovém centru.“
Díky vaší zkušenosti jste se stala tváří i hlasem kampaně Diakonie ČCE s názvem Narazit může každý. Jak ta vaše spolupráce vznikla?
„Byla jsem oslovena právě z toho důvodu, že jsem si panickou atakou prošla. Dostala jsem se do krizové situace a potřebovala jsem pomoct. A právě kampaň má rozšířit povědomí o možnostech krizové pomoci a nabídnout podporu těm, kteří se ocitli v různých složitých životních situacích.“
Velkou část života jste byla modelkou, převážně ve světě, pak jste začala i zpívat, byla jste pořád na očích. Před časem jste tenhle svůj život před kamerou vyměnila za život za kamerou. Proč ta změna?
„Fotím, to je pravda. Je to takový spíš koníček. Baví mě být spíš za kamerou, z druhé strany, nebýt ten člověk vpředu. I proto jsem možná začala pracovat v rádiu, které mě nyní i živí. To samé je i se sociálními sítěmi, když jsem je rozjela. Hodně mi říkali, vždyť jsi introvert, jak můžeš být na sociálních sítích, ale ono je to celé naopak. Sociální sítě jsou vytvořené pro introverty, protože v tu chvíli je člověk s kamerou nebo foťákem sám ve svém pokoji, nikoho tam nevidí ani neslyší. Je ale pravda, že jsem také zvolnila. Už nedělám věci navíc jako dřív, naučila jsem se víc odpočívat. Užít si rodinný relax a najít si v něm tu svoji pohodu a podstatu.“
A zpíváte pořád?
Nejen to zjistíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 45.