Miluše Šplechtová (65) a Kristýna Hrušínská (38): Spojuje nás černý humor!
Miluše Šplechtová (65) a Kristýna Hrušínská (38). Známé herečky, máma a dcera ze slavného rodu. Společně potkávají na prknech rodinného Divadla Na Jezerce, které vede hlava rodiny, herec Jan Hrušínský (68), i v seriálu Ulice, kde hrají matku a dceru. Obě sympatické ženy však nespojuje jen rodinná vazba, velká podoba, ale také stejný smysl pro humor. Kromě Kristýny má Miluše ještě mladší dceru Barboru. Syn Nikola z předchozího manželství žije v Austrálii. Kristýna má s režisérem Matějem Balcarem (32) dva syny, Vojtu (6) a Jakuba, kterému bude v prosinci rok. Jak spolu máma a dcera vycházejí?
Miluše a Kristýno, jaký se u vás v průběhu života vyvíjel vztah coby maminky a dcery?
KH: „Na záchod už chodím sama.“
MŠ: (rozesměje se) „Já se z ní zblázním. Fakt mě hrozně baví. A jsem ráda, že mi z Kristýnky vyrostla vlastně kamarádka.“
Vždycky jste měly takový vztah?
MŠ: „Když jsem byla v Realistickém divadle, tak se Kristýnka s Nikolou blížili k pubertě. Kolegyně si vždycky v šatně stěžovaly, jak jejich děti kroutí očima a jak je v té pubertě s nimi hrozné, a já jsem nemohla vůbec ničím přispět. Nevím, jestli jsem byla až tak benevolentní, anebo ty oči dělaly děti za mými zády, ale já jsem měla pocit, že jsme tou pubertou prošli bez ztráty kytičky. Dneska, když se na své děti podívám, mám z nich hroznou radost.“
KH: „Jde o to, jak to nastavíte. A myslím, že u nás to bylo nastaveno hezky, takže jsem to hezky přijala. (usmívá se) Vlastně ani nevím, kdy jsem pubertou prošla, já jsem si ještě v šestnácti hrála s kamarádkami s bárbínami.“ (směje se)
Byly jste si navzájem i vrbou, které jste se mohly svěřit?
KH: „Pro mě určitě tou vrbou byla a je. Máma je máma a je hodně silná.“
MŠ: „Myslím, že jsme tak propojené, že ona na mě okamžitě pozná, když se něco děje. Jak mám kruhy pod očima, tak se mi tak jako zvětší až na bradu a ona už ví, že je něco v nepořádku.“ (směje se)
KH: „Protože to máme stejně.“ (směje se)
Humor máte asi všichni v rodině, je to tak?
MŠ: „Ten je nám blízký odjakživa.“
KH: „U nás doma pořád jely seriály jako Taková normální rodinka, Cimrmani a podobně, na tom jsme ujížděli a ujíždíme dodnes.“
MŠ: „A české pohádky. A nakonec jsme měli doma dědu, který měl taky svůj humor. I když se zdál, že toho moc nenamluví, tak když pak něco řekl, tak to opravdu sedělo a děti ho milovaly. A já ho taky hrozně moc milovala, takže v rodině máme někdy i dost černý humor. Všichni se rádi smějeme. Kdo by se taky rád nesmál, že jo…“
Kristýna z vás udělala také už dvojnásobnou babičkou, jste si zase díky tomu ještě blíž?
MŠ: „Občas si vzpomenu na dobu, když byla Kristýnka malá, a když to srovnám s tím, co dělá třeba Vojtík, tak si v duchu říkám: Holka, holka, to se ti to hezky vrací! A koukám na ni, jak se s tím skvěle vypořádává. Myslím, že to je super.“
KH: „Už chápu tu větu: Vrátí se ti to na dětech. Taky už ji používám.“ (rozesměje se)
MŠ: „Letos v létě k nám přijeli na prázdniny po třech letech z Austrálie syn s manželkou a s dvěma dětmi a Barunka z Ameriky s dítětem, takže jsme tam měli vlastně celou rodinu. Celkem pět vnoučat! A najednou slyším, jak se děti na něčem domlouvaly a říkaly: Hele, půjdeme za babičkou, ta nám to dovolí. Já se na ně podívala, pak na jejich maminky, jak otevřely pusy, aby jim k tomu něco řekly. Tak jsem jim řekla: Mlčte, ptaly se babičky. (rozesměje se) A dodala jsem, aby si na mě vzpomněly, až samy budou babičkami a budou dělat to samé.“
Zažily jste, že jste si obě říkaly: Nebudu dělat věci jako moje máma. A pak jste to stejně nedodržely?
MŠ: „Určitě ano. Je těžké se tomu ubránit. Jsme nějak vychovávané, a i když třeba něco nepovažujeme vyloženě za správné, stejně to máme prostě v hlavě.“
KH: „Já si asi teď úplně nevybavím, co bych chtěla dělat jinak než máma, a nedělám…“
MŠ: Já si třeba vzpomínám, jak mi vadilo, když jsem byla malá a přišla návštěva, tak mi říkali: Ježíš, ty jsi ale vyrostla! Teď děláme přesně to samé. Nebo si vzpomenu na maminku, když vytírám. Když jsem byla malá, chtěla jsem jí pomoct, a tak jsem vytírala podlahu. A maminka přišla domů, zvedla boty a zjistila, že pod nimi to není vytřené, a říkala: Miluško, jsi hodná, ale to jsi mi moc nepomohla. Teď to budu muset dělat ještě jednou. Teď vždycky všechno zvednu, vytřu a položím zpátky.“
KH: Tohle si pamatuju. Když třeba vytírám chodbu, vždycky si vzpomenu, že jsem to měla třeba někde flekaté a máma řekla: Když už to děláš, musíš pořádně.“ (směje se)
Dokážete se na sebe i naštvat? Jak potom u vás vypadá usmíření? Nejen to čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 40.
