Tereza Pergnerová (49) moderuje náročný pořad Ztracená rodina...
Cizí lidé jí nabídli pomoc. Tereza Pergnerová (49) bezpochyby patří mezi naše moderátorská esa. Za všech okolností se chová profesionálně a jen tak ji něco nezaskočí. Přitom do práce dává celé své srdce. Jenže nyní si i ona sama sáhla až na dno. Celé dva roky připravovala pořad s názvem Ztracená rodina, který se začal natáčet loni v říjnu a před týdnem projekt vplul na obrazovky. To však nebylo všechno. Kromě náročného natáčení sama rekonstruovala svůj dům. Někdy toho na ni bylo opravdu hodně a padala únavou. Navíc se do celé situace zapojil i psycholog.
Před týdnem se na obrazovkách po delší době objevila Tereza Pergnerová. Moderuje totiž nový pořad TV Nova s názvem Ztracená rodina. A právě rodina je to, co je pro samotnou moderátorku nejdůležitější v životě. „Vždycky jsem toužila mít větší rodinu, kterou jsem ale neměla. Toužila jsem po tom, abychom se setkávali ve větším kruhu,“ přiznala. Žije však se svým mužem Jiřím Chlebečkem (54), dospělým synem Samuelem (22) a dcerou Natálií (15) spokojeně za Prahou. Rodina a její blízcí pro ni znamenají především bezpečí. „Je to bezpečí, kde mohu dělat chyby a nemusím být dokonalá. Kde jeden druhého přijímáme a kde není člověk souzen,“ přiznala v pořadu Blízká setkání. A možná i proto se rozhodla, že se upíše novému projektu, ve kterém dává do kupy lidi, kteří často ani nevěděli, že někoho ve svém životě ještě mají. „Ztracená rodina je projekt, který obsahuje vždy dva lidské příběhy. Celý koncept je o tom, že někdo je hledající a potřebuje ve svém životě najít někoho, kdo mu byl okolnostmi odepřen, nebo z nějakého důvodu ze života odešel. A my hledáme toho dotyčného a umožníme setkání těchto dvou lidí,“ vysvětlila. Jenže to netušila, jak náročné to celé bude.
Brečím uvnitř
Přípravy na pořad totiž trvaly celé dva roky a natáčet se začalo už loni v říjnu. Poslední natáčení den první série proběhl až nyní začátkem září. „Trvalo to opravdu dlouho a je to dané tím, že je to ohromná a náročná práce. A to hlavně pro lidi, kteří pátrají a dělají detektivní práci. U jednoho příběhu jsme čtyřikrát měnili plán, protože ten, kterého jsme hledali, byl na Kubě. Až včera se podařilo dotyčného dostat do Čech,“ svěřila Pergnerová, která ve studiu zažívá pocity, které neprožila nikdy v životě. Je totiž svědkem toho, jak se potkávají lidi, kteří se neviděli i půl století. Potkají se bratři, kteří se neviděli 55 let, nebo se syn shledá po 30 letech se svojí maminkou. „Být svědkem takových setkání, to jsou ty emoce o mnoho syrovější. Bavíme se o hluboké bolesti, radosti i štěstí a strašně se to míchá dohromady,“ přiznala Pergnerová a dodala: „Jsou to silné okamžiky, do kterých my minimálně zasahujeme. Jen snímáme, jak je člověk křehká bytost a jak je důležité znát svoje kořeny.“ A přitom se nikdy neví, jak celé setkání dopadne. „Nesmírně mě na tom baví to, že se umožňují věci, které se koupit nedají. Není to otázka peněz, je to otázka úsilí,“ myslí si Tereza, která se při tom snaží držet své emoce na uzdě, přestože to všechno s ní hodně lomcuje. „Já nebrečím nikdy, já brečím hluboce uvnitř. Ale já mám nějakou záklopku, protože si říkám, že nesmíme být dva, kteří brečí. A je to možná už deformace. Včera se mi přihodilo, že mi sice nevyhrkly slzy, ale nějaký hýkot ze mě a musela jsem si přiložit ruku na ústa,“ svěřila.
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 37.
