Cukrářka Mirka van Gils Slavíková (61): Toužím být rozmazlovaný medvídek!
Možná si ji budete pamatovat ještě jako porotkyni z pořadu Peče celá země. Mirka van Gils Slavíková (61) za svoji profesi vděčí tatínkovi, který jí zakázal školu, na kterou chtěla jít. Nakonec se stala jednou z našich nejznámějších cukrářek a pekařek, procestovala svět, kde nasávala inspiraci, a na svém kontě má řadu významných ocenění, například francouzského titulu Professeur en Sucre d´Art. Nedávno jí vyšla nová kuchařka Famózní! Od babičky. Dnes žije střídavě v Holandsku a v Česku. Má tři děti, dcera žije v Řecku, synové Matěj a Clark šli mamičinou cestou. Jak to má Mirka se vztahy? Co si myslí o české kuchyni? A co je pro ni v životě opravdu důležité?
Mirko, jak jste se dostala k pečení? Předpokládám, že už jako malá…
„Jako malá holčička jsem milovala jíst, co upekla babička. Můj vstup k pečení byl trochu zvláštní. Chtěla jsem dělat uměleckou školu, ale to mi tatínek nedovolil. A jelikož se u nás vždy dodržovaly siesty, kdy muselo být něco napečeného, vymyslel, že když chci být výtvarník, tak mám dělat cukrařinu, kde umělecký talent zužitkuju. A měl pravdu…“
Proč byl proti umělecké škole?
„Byl hodně praktický, výtvarníky považoval za příživníky. Ale u jídla to bylo jiné. Vždy říkal, že jíst se bude vždycky.“
Vy jste byla tedy k pečení vedená už jako dívka?
„Ano, byly jsme tři holky a všechny jsme k tomu byly vedené.“
Sestry nejdou podobnou cestou jako vy?
„Ne, já jsem jim to všechno »vyžrala«.“ (rozesměje se)
A opravdu jste se v té profesi našla…
„Ano. Víte, já jsem Kozoroh, a ten dělá věci buď naplno, nebo vůbec. Když jsem pak do toho řemesla vstoupila, už v patnácti letech jsem věděla, že jednoho dne s ním chci dobýt Francii. A to se stalo.“
Musela jste mít velké odhodlání...
„Řekla bych, že jsem spíš houževnatá. Když mám sen, tak si za ním jdu.“
Francie byla jediný cíl, nebo jste měla i jiné místo, kde byste chtěla zakotvit, kdyby to tam nevyšlo?
„Francie byla jasná volba. Je pravda, že jsem byla dlouho zamilovaná do Brazílie, ale na Francii jsem při studiu nějak pořád narážela, takže byla takovým logickým vyústěním.“
Co jste si z ní pak odnesla?
„Obdivuju francouzskou cukrařinu. Navíc mě hodně baví historie, díky které jsem zjistila, proč je na tak vysoké úrovni. Například v 50. letech minulého století si francouzští cukráři řekli: Buď se spojíme, nebo umřeme. A tak valná převaha jejich receptů je posbíraná z celé Evropy. I díky tomu máme podobu mezi laskonkou a makronkou.“
Jak si myslíte, že jsou na tom Češi s vařením a cukrařinou?
„Řekla bych, že to chce ještě na tom hodně zapracovat.“ (směje se)
V čem je podle vás největší chyba naší kuchyně?
„Je hodně hutná a těžká. Ve světě jdou stravovací návyky hodně rychle jiným směrem než k tučnosti, sytosti a velikosti porcí.“
Pomohla vám cukrařina někdy při seznamování s muži?„Musím se přiznat, že jsem i dobrá kuchařka. Takže to byl full servis.“ (směje se)
A nebojí se vás muži oslovit, když jste tak úspěšná?
„Asi ano, Přitom to je strašně veliký omyl. Díky tomu, že jsem úspěšná, nejsem frustrovaná. Naopak jsem pracovně uspokojená a doma chci být tím rozmazlovaným medvídkem. Ale muži se často bojí přes tu »clonu« úspěchu projít.“
Momentálně tedy vdaná nejste, viďte? Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 2.
