Zuzana Vejvodová (42): Hrát jsem chtěla už od školky!
Pochází z umělecké rodiny, takže herectví bylo u Zuzany Vejvodové (42), kterou si nejspíš vybavíte ještě z Ulice, jasná volba. Na obrazovkách Novy ji však ode dneška budete moci vídat v novém seriálu Jedna rodina, který vypráví o rodinách se střídavou péčí. Co se týká divadla, její domovskou scénou je už deset let Divadlo na Vinohradech, kde je v angažmá. Ten hlavní domov má ale po boku svého muže a skoro jedenáctiletého syna Jonáše, kterého má z předchozího vztahu. Ráda se hýbe a vyrábí šperky. Bez čeho se Zuzana nikdy neobejde? Co si myslí o střídavé péči? A co říká o lásce?
Zuzano, povězte na začátek, jak jste strávila konec roku?
„Svátky jsem strávila v rodinném kruhu, s mými rodiči, s mým mužem a se synem, a to je pro mě vždycky největší devíza svátků, že se sejdeme pod stromečkem v tomhle složení. Svátky už pro mě dávno nejsou primárně o dárcích, ale hlavně o tom, abychom byli spolu, to je ta hlavní radost. Týden kolem Silvestra jsme pak ještě společně strávili v pronajatém domečku u Lipna.“
V divadle jste měla tedy volno?
„V divadle to vyšlo krásně. Naposledy jsem hrála 26. prosince Baladu pro banditu v Divadle na Vinohradech, kde jsem v angažmá a na Silvestra na mě tentokrát Černý Petr nepadl, takže jsem si to volno mohla užít. Prázdniny jsem měla i v rámci natáčení seriálu, které se znovu rozběhlo až teď v lednu, takže jsem si mohla dovolit odjet.“
Seriál se jmenuje Jedna rodina a startuje právě dnes večer, 3. ledna. Jakou postavu v něm hrajete?
„Je to seriál, jehož tématem je střídavá péče. Já hraju postavu Kláry, což je maminka dvou dětí, která v tom celém „výměnném“ kruhu dětí a partnerů zůstane sama. Je bez manžela a potýká se s novou životní situací, kdy se děti začínají střídat v rámci třech různých rodin. To skýtá řadu úsměvných, někdy legračních, ale někdy i celkem náročných situací. Seriál je sice komediálního rázu, ale myslím, že se pohybujeme na hraně křehkosti daného tématu. To znamená, že si neděláme třaskavou legraci z věcí, které tohle téma přináší, ale náš pohled je spíš laskavý, úsměvný i k zamyšlení.“
Jaký názor máte na střídavou péči vy?
„To je těžko soudit. Žiji se svým mužem, ale dítě mám s bývalým partnerem. My jsme se nicméně dokázali domluvit a nemuseli jsme nic řešit přes úřady a soudy. Znám proto tuto situaci jen v rámci slušné a férové dohody mezi dvěma lidmi. Nežijeme klasickou střídavou péči, takže je to věc, kterou si vlastně nedokážu představit. Ale chápu, že to spoustě lidem a dětem může vyhovovat. Ale může to být i obráceně. Neexistuje na to univerzální odpověď.“
Zvládáte skloubit natáčení s divadlem?
„Skloubit natáčení a divadlo bývá vždycky náročné. V divadle mi vyšli vstříc a já mohla do tohoto projektu jít, což jsem udělala nadšeně, protože je to moc dobře napsané. To téma je zvolené pro dnešní společnost a dobu docela trefně. Péči o děti v rámci mnoha různých rodin a domácností, po rozvodech a rozchodech, řeší spousta lidí. Další devízou je moje postava Kláry. Je tak trochu »marná«,jak já říkám, a to se hrozně dobře hraje, potýká se se situacemi, které jsou často na levačku, a to mě baví. Tím, že jde o delší projekt, mám také možnost se s tou postavou víc skamarádit, než kdyby to byl třeba film, který se točí řádově měsíc. Ale je pro mě zároveň důležité vědět, že seriál má nějaký konec, že jednoho dne se oblouk uzavře a příběh skončí. Troufám si říct, že jde o kvalitní projekt, doufám, že si najde svoje diváky a bude je bavit.“
Léta jste byla tváří seriálu Ulice, nepřišla nabídka vrátit vaši postavu Libušky Nekonečné zpět?
„To ne, bylo to tak předem domluvené. Když jsem v roce 2014 odcházela, tak jsem za vše ze srdce poděkovala, za velkou příležitost, za zkušenosti, ale potřebovala jsem z toho projektu už odejít a začít se věnovat trošku něčemu jinému.“
Pocházíte z umělecké rodiny, herectví pro vás byla asi jasná volba, viďte?
„Já jsem byla v tomto smyslu konstantní od školky. Tam žádná změna nenastala. Ve školce jsem se rozhodla a tak to bylo.“ (směje se)
Váš tatínek je muzikant a skladatel. Hrajete také na nějaký hudební nástroj?
„To by bylo hezké, já bych si to přála, ale upřímně se mi spíš ulevilo, když jsem po devíti letech opustila studium klavíru a nemusela se už ke cvičení vracet. Umím noty, vyznám se jakžtakž v notovém zápisu, i bych si lehkou melodii dovedla přehrát na klavír a naučit se ji zpívat, ale jinak všechny ostatní dovednosti, které jsem získala během těch devíti let, jsou dávno pryč. Asi je to tím, že mě to prostě nebavilo.“
Sednout si za klavír a zahrát nějaké skladby by vám dělalo problém? Nejen to se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 1.
