Zpěvačka Kamila Nývltová (32) o nové vášni, zásnubách a cestování...
V Praze ji drží práce, život si ale neumí představit jinde než v Podkrkonoší, odkud pochází. Zpěvačka Kamila Nývltová (32) je jednou z těch, které situace kolem covidu dopomohla k další profesi, a to cukrařině. Vede si v ní velmi dobře, stejně jako na jevišti. A spokojeně se cítí už šest let po boku svého partnera Josefa, který hodlá Kamilu následovat kamkoli bude třeba. Proč ale ještě není Kamila vdaná? A jaký profesní sen se jí v létě splní?
Kamilo, je pravda, že jste se v době covidu přeorientovala ze zpěvačky víc na cukrářku?
„Ano, je to tak. Jsem typ člověka, který nerad nic nedělá. Pořád musím něco vymýšlet a dělat, ať je to cokoliv. Vždycky jsem měla ráda pečení, už moje babička a mamka pekly. A protože jsem vždycky dovážela od babičky do Prahy cukroví, tak mě, když začal covid, napadlo, proč bych to vlastně nemohla začít péct rovnou já. Nakonec jsem se do toho pustila, až jsem postupně rozjela i svoji vlastní firmu.“ (směje se)
Zvládáte to množství všechno sama, bez pomoci?
„Pomoc jsem měla už na Vánoce, protože cukroví bylo přes půl tuny, a to bych sama nezvládla. Ale ty menší věci, jako na svatbu nebo oslavu, když je to třeba 200 kousků, tak to peču sama, protože mám nad tím ráda dohled a úplně jsem ještě nepřistoupila na to, že by to měl dělat někdo za mě.“
Jako dítě jste tedy často pomáhala v kuchyni?
„Určitě ano. Mám ale ráda pečení, vaření zase tolik ne. Obvykle vařím takové ty rychlovky jako těstoviny nebo hodím maso do papiňáku, a to mi vlastně stačí, ale u pečení můžu stát celý den, často i do dvou do rána, a vůbec mi to nevadí. A i když jsem základ měla z rodiny, tak na spoustu věcí jsem si přišla vlastně sama.“
Takže máte taková zadní vrátka…
„V podstatě ano. Já vlastně ani nemám ráda, když je ten život stejný, stereotypní. Mám ráda různorodost. Samozřejmě dělám ráda jednu věc naplno, ale když můžu se svojí profesí zpěvačky skloubit víc věcí, tak je to pečení takový doplněk. Zároveň se určitě v budoucnu nebráním to rozjet ještě ve větším, ale to už na to samozřejmě musí být i větší počet lidí.“
Kdo je váš hlavní ochutnávač?
„Je to určitě můj přítel a taťka s bráchou. (rozesměje se) Oni jsou hodně na sladké a jsou to i největší kritici, protože mají samozřejmě zmlsaný jazyk, jak jsme si je s mamkou a babičkou doma rozmazlily. Když řeknou, že je to dobrý, tak je to fakt dobrý.“
Jakých zákazníků si ceníte u pečení nejvíc?
„Hodně si vážím toho, když si u mě objedná nějaký pár svatbu. To mi přijde hodně zavazující, mají něco vysněného a vy jim to nesmíte zkazit, musí to být perfektní. Ale třeba teď už potřetí budu péct pro Dana Hůlku, protože jeho holčička slaví zase narozeniny. Vždycky mě potěší, když říká, že je to snad jediný dort, který si v životě dal, protože jinak nemá rád sladké.“
A kdo jednou bude péct na svatbu vám?
„Zrovna jsem se nedávno na tohle téma bavila s kamarádkou Helenou Fléglovou, jednou z nejlepších cukrářek u nás, u které se v HP Pastry Academy učím, a říkala jsem ji: Helčo, jsi jediná, komu bych svěřila, aby mi upekl na svatbu. Ona je fakt dokonalá, udává trendy moderní cukrařiny, tak jsem si stoprocentně jistá, že to bude jednou ona.“
A schyluje se u vás ke svatbě? S přítelem jste už celkem dlouho.
„S přítelem budeme v létě šest let, ale pořád čekám. Zatím mám prst prázdný! (směje se) Napíná mě. Ale snad už to dopadne...“
Jak jste se s Pepou seznámili?
„Ve fitku, kam jsem chodila cvičit. Ale on už to teď nedělá nebo jen rekreačně. A já jsem moc ráda, že není z branže, protože má nad tím nadhled.“
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 10.
