Iva Janžurová (79): Cítím se mladší než moji vnuci!
Už jako dítě byla Iva Janžurová (79) velmi akční. A nadšení pro své koníčky by jedna z našich nejoblíbenějších hereček měla i dnes, jen toho volného času jí kvůli práci moc nezbývá. Vždy tu byla ale pro svou rodinu a na ni má v životě velké štěstí. Ač první a jediné manželství s kameramanem Janem Eisnerem se po půl roce rozpadlo, její životní láskou byl herec a režisér Stanislav Remunda (+84), se kterým láskyplně žili čtyřiačtyřicet let. S ním má dvě dcery Sabinu (48) a Theodoru (46), které zdědily umělecký talent po rodičích. Velkou radost jí dělají i vnoučata. Co všechno prozradila?
Paní Janžurová, byla jste kmotrou knížky pro děti Brok, Flek a strašidla, kterou napsala vaše kolegyně Monika Zoubková, co jste na ni říkala?
„Já jsem věděla, že ji píše. Hrajeme spolu v divadle Studio DVA Ostrovského Les a tam mi o tom vyprávěla. Brala jsem to tak trochu s rezervou a ona knihu opravdu dokončila, úžasné. (usmívá se) Až pomine koronavirová krize, určitě kvality jejího prvního literárního dílka ověřím na svém sedmiletém vnoučkovi Tondovi. Teď ještě dočítám - popravdě po chvilkách už dva měsíce, protože pořád jsou nějaké přednostní povinnosti - velice originální obdivuhodnou knihu Terezy Ramba „Dobrodruhům“. Tu potom rozhodně půjčím svým starším vnukům.“
Vy sama jste svým dcerám a později vnoučatům dětské knížky jistě také předčítala…
„Ano, a knížky obecně dáváme hodně i jako dárky. Teď se dokonce můj nejstarší vnuk rozhoduje, že by šel studovat literaturu. Máme plný dům knihoven, máme opravdu moc knížek a já je odvážím na chalupu a jsou připravené, že budu mít jednou konečně ten pravý důchodový stav klidu a budu mít čas si je přečíst. To se mi zatím nedaří. I když teď mám zrovna ještě rozečteného Dostojevského Idiota, protože ho bude naše činohra ND hrát a myslím, že jsem ho snad nikdy nečetla. (Ačkoli já i Sabinka jsme ve dvou různých divadelních adaptacích Idiota hrály, obě stejnou roli Lizavetu Prokofjevnu Jepančinovou, teprve teď si ji vychutnávám v díle geniálního autora. Sabinka byla o hodně lepší než já, bez legrace!) Nedávno jsem si v jednom rozhovoru i vyškemrala, že bych si chtěla zkusit načíst nějakou audioknihu a hned mě vzali za slovo a půjde o Andersenovu Sněhovou královnu. Největší čtenářkou je u nás mladší dcera Theodora, která opravdu čte hodně a má na knížky dobrý vkus. Pod stromečkem hned hlásí, když vybaluji knihu - dárek od ní: „To mi potom půjčíš!“
Studovala jste pedagogické gymnázium. Původně jste se chtěla věnovat pedagogice, nebo se ta škola prostě jen naskytla?
„U mě šlo o jistou rafinovanost, už ve čtrnácti jsem se totiž chtěla dostat z přísného dohledu svých rodičů a jediná dostatečně vzdálená byla pedagogická škola v Českých Budějovicích. Takže jsem mohla bydlet čtyři roky na internátě, ale popravdě mi také imponovalo, že tam byly přijímací zkoušky z pohybu a ze zpěvu. Hned jsem se začala věnovat všemožným zájmovým činnostem. Chodila jsem do tanečního a pěveckého souboru Úsvit, kde jsme opravdu dělali pravý folklor… A asi před rokem jsme studovali Kytici a režiséři (Skútři) byli báječní a probouzeli v nás všechnu tu fantazii k Erbenovi a já jsem najednou na zkoušce začala zpívat jednu z písní, kterou jsem znala z té jihočeské folklorní pokladnice. Ta písnička tam pak zůstala a oni k ní dokonce naprostým zázrakem vypátrali v nějakém královéhradeckém zpěvníku druhou sloku a pod ní byl podepsaný jako sběratel Karel Jaromír Erben! Takže zpíváme moji a jeho sloku… (směje se) Takhle se dějí příběhy, když to, co bylo důležité nebo vás nějak ovlivnilo, se k vám vrátí. I když já jsem samozřejmě soutěžila i ve sportech, v košíkové, byla jsem neuvěřitelně akční, ale folklor byl důležitý a jeho poezie ve mně zůstala dodnes.“
Odchodem na internát jste se tedy chtěla osamostatnit?
„Ano, jezdila jsem každých čtrnáct dní domů. To mi tak stačilo a rodičům to muselo také stačit. Já byla nejmladší, měla jsem dva starší bratry a nejstarší Ladislav, to byl velký čtenář! Četl i při jídle, a když maminka říkala, to se nedělá, nejedl. Takže nakonec se mu to muselo dovolit. S mladším bratrem to bylo jinak, on byl takový rodinný kašpar, moc toho nepřečetl.“ (směje se)
Učila jste vlastně někdy?
„Tři neděle. Na povinné školní praxi. (směje se) Pak jsem rovnou přešla na DAMU, což se mi tak zázračně povedlo. Vyhrála jsem recitaci Wolkrův Prostějov, recitovala jsem Hrubína, to je také nádherný autor, a tak se mi podařilo napoprvé se na školu dostat. Vlastně zase i díky poezii.“
Je o vás známo, že s rodinou bydlíte v jednom domě, jaký vztah máte s vnoučaty?
„Snažím se být s nimi kamarád, aby mě nebrali za nějakou poučující babičku. Když třeba cítím, že mají nějaký problém, vymyslím způsob, aby nezpozorovali, že chci to téma nahodit a popovídat si o něm. Aby si nemysleli, že je chci vychovávat. Oni mi málo říkají babičko, říkají mi Ivuško. (směje se) A stejně to bylo s dcerami. Vždy jsem se snažila si s nimi povídat a nechtěla jsem, aby měly pocit, že mám nějakou svrchovanou vyšší úroveň. Vždy jsem jim říkala, že se o případném problému musíme poradit, pobavit se o něm. Myslím si, že to byla cesta, jak se k nim dostat blízko. Zřejmě se to podařilo, protože je mám obě jako dvě velké kamarádky a mám je doma, neutekly od mámy. A s vnoučaty to máme podobně. Když přijedou za mnou na chalupu, radím se s nimi, jak bych co měla udělat. Takové to poučování naprosto vylučuji. To by nás od sebe jen oddálilo.“
Kolik vnoučat vlastně máte, paní Janžurová?
„Tři vnuky od Theodory, osmnáctiletého Alfréda, šestnáctiletého Kajetána a sedmiletého Antonína. A od Sabiny mám Vincenta, tomu je sedmnáct a je to můj skvělý „ajťák“, který dost dobře ovládá počítače a telefony, a pak ještě patnáctiletou Adinu. Ta hezky maluje, a proto bychom ji k tomu rádi směřovali. Její tatínek je scénický výtvarník, pracuje v Městských divadlech pražských jako šéf scénografie a maluje krásné obrazy. Zdědila to po něm, ale ona pokukuje po hraní, tak nevím.“ (usmívá se)
O dcerách, volném čase, malování či chalupě čtěte více v tištěném Aha! pro ženy číslo 45.
