Adéla Gondíková (42): K svatbě mě Jirka přesvědčil!
Dvakrát se Adéla Gondíková (46) vdávala a dvakrát z veliké lásky! I když jí první manželství s hercem a muzikantem Ondřejem Brouskem (39) nevydrželo, navždy je bude oba spojovat jejich dnes už šestnáctiletá dcera Nela. Podruhé řekla herečka a moderátorka, která se po prázdninách objeví v novém seriálu Sestřičky Modrý kód, svoje „ano“ vloni začátkem července, a to kolegovi Jiřímu Langmajerovi (54). Čím Adélu její nynější muž nejvíc okouzlil?
Po prázdninách se objevíte v roli zdravotní sestry v novém seriálu Sestřičky Modrý kód. Prozradíte o vaší postavě trochu víc?
„Jsem Míša Kratochvílová, mám rodinu, spořádané manželství, muže, který je bývalý reprezentant v biatlonu, a protože ho má rád, tak k němu nutí i naši pubertální dceru. Ale jak už to v pubertě bývá, ona v tom sportu až takové zalíbení nemá, což bude jeden důvod k řešení, jedna dějová linka… A druhá linka je, že máme na starost ještě půlroční dítě. A protože mám v seriálu prostořekého manžela, vyhodí ho z práce a tam to všechno začíná…“
Seriál tedy navazuje na původní Modrý kód?
„Je to jakési pokračování Modrého kódu. Během koronavirové krize, kdy se natáčení seriálu utnulo, přišlo produkčnímu týmu fajn ho trochu obměnit ve vztahové rovině. Ke stávajícím rolím proto přidali několik dalších a jednou z nich jsem já. (směje se) Jako zdravotní sestra jsem v nemocnici Rubava už kdysi pracovala a nyní se vracím z Německa, takže se s Mery, tedy Sabinou Laurinovou, nebo Emou, kterou hraje Kristýna Frejová, znám a ony mě lanaří zpátky.“
Pojďme k vaší rodině, v níž je řada herců… Vydala se i vaše dcera Nela tímto směrem?
„Moje dcera byla naštěstí takzvaně odkloněna, studuje v Benešově zemědělskou školu, obor PET specialista. Odjakživa má ráda zvířata a my jí je odjakživa bojkotujeme. (směje se) Říkáme, že na ně není čas, že máme hezkou zahradu, kterou by nám zvíře zničilo. Měli jsme tedy rybičky a kočku, ale ta bohužel před dvěma lety odešla. Teď byl dva roky klid na naše dovolené apod. Ale pak přišly narážky typu: „Mami, my máme ve škole psát referát o svém zvířeti, já žádné nemám!“ (směje se) Jenže vloni po naší svatební cestě s Jirkou jsme zjistili, že psa mají skoro všichni a všichni přitom cestují, že to není problém. A tak jsme si v době korony nadělili miminko, zlatého retrívra. Jmenuje se Maybe a máme ji doma měsíc. Chvilku to bylo náročné, ale teď už se vše stabilizuje. Je rozkošná.“ (usmívá se)
To musí být dcera šťastná, o pejska se jistě stará…
„Staráme se všichni. Kdo má čas. Nelinka měla například týden školní praxi v útulku nebo potom šla na týden pracovat na brigádu, tak jsme malou hlídali my. Ale teď zase dost pracujeme my, tak je celé dny s ní dcera. Začala s ní chodit na cvičák a moc ji to baví, mám z nich radost. Počáteční vstávačky v pět hodin jsem s ní ale chodila já, protože jsem vstávala stejně na natáčení nebo do rádia, ale v sedm hodin už šla Neluš. To trvalo maximálně 14 dní, pak už se doba prodlužovala. Jak spí páníček, tak spí pejsek. Až bude Maybe větší, tak to vidím minimálně do 11 hodin. (směje se) Uvidíme, co bude od září, až začne škola a nastane normální neprázdninový režim.“ (usmívá se)
Zmínila jste loňskou svatební cestu. Dozrál na sňatek s Jiřím čas?
„Já bych se snad už ani nevdávala, měla jsem to vyřešené. Jednou za život to asi chce člověk zažít. A obě moje svatby byly z velké lásky. Pamatuji si, že kdysi na sňatku mojí kamarádky Ondřej povídal: „Teda já si na své svatbě rozhodně budu hrát na varhany sám!“ On je totiž vynikající klavírista a místní varhaník asi nehrál úplně kvalitně. Smála jsem se nad představou, že stojím u oltáře a on hraje místo toho, aby stál vedle mě. Jen by z dálky zavolal: ano. To by bylo vtipný. Tak jsme začali plánovat, ale nebyl pořád čas. Den naší svatby byl asi jeden jediný volný termín toho léta. Nebyla jsem ani těhotná, nic, bylo to tak, že se máme rádi a chceme se vzít. Asi jsme chtěli dát světu vědět, že to myslíme vážně a že věkový rozdíl, který mezi námi je, není jen tak. (směje se) S Jirkou mi zase přišlo, že svatbu už nepotřebujeme. Když jsem na ni přece jen někdy myslela, tak jedině z důvodu, že vám jako manželce třeba v nemocnici řeknou o zdravotním stavu toho druhého. Ale Jirka se ženit chtěl, dokud jsme mladí a neklidní. (směje se) Nakonec mě přesvědčil a musela jsem mu dát za pravdu, že i kvůli mým a jeho rodičům by to bylo fajn.“
Jste tedy nyní Langmajerová nebo Gondíková?
„Jsem Gondíková. Myslím, že by si na to nikdo nezvykl, už jsem stará. (směje se) Po první svatbě jsem byla Brousková Gondíková, ale Brousková mi nikdo nikdy neřekl. Jenom mi to zkomplikovalo život při daňovém přiznání, že jsem se musela podepisovat oběma příjmeními, a to mi nešlo. (směje se) Takže jsem zjistila, že to pro mě nemá žádný smysl. Ale hlavně mi nikdo neřekne: Dobrý den, paní Langmajerová.“
Co ji na Jiřím Langmajerovi zaujalo nejvíc? To a mnoho dalšího se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 33.