Martin Písařík (41): Mám za sebou moc průšvihů…
Rodinu opustil už dvakrát a možná ne naposledy! To vše ale jen kvůli cestopisnému dokumentu Po jedné stopě do Iráku a do Afriky, který Martin Písařík (41) točil pro Českou televizi. Dlouhý čas, kdy byl herec od své přítelkyně Michaely a synů Patrika (6) a Marka (3) odloučený, si nyní snaží s rodinou plně vynahradit. Možná i přijde chvíle, kdy svou partnerku pojme za zákonitou manželku…
Martine, neměl jste strach cestovat po zemích, jakými jsou Afghánistán, Irák a další?
„Když jsem se potkal s Igorem Brezovarem, zkušeným cestovatelem, a domluvili jsme se, že někam spolu pojedeme, tak jsem ještě nevěděl, kam to bude. On je samotář, celý svět projel sám, ale my jsme si nějak sedli. Viděl můj zápal pro přípravu na cestu, což je možná kolikrát mnohem více práce než samotná cesta. A věděl, že mu to tam někde v půlce cesty nezabalím, že se mu tam někde nerozbrečím, že tolik bojuji o ten projekt, že si byl jistý, že dojedu. Ale to jsem ještě opravdu netušil, kam pojedeme! Myslel jsem si, že třeba někam na safari do Keni, kde to bude hezké, a podobně. Igor ale hledal zemi, kam bychom mohli dojet z Prahy, a dlouho mi neříkal kam, i když už to měl dávno vymyšlené.“ (směje se)
Kdy jste se to tedy dozvěděl?
„Asi týden před tím. Řekl mi, že pojedeme do Iráku. Ale já jsem mu věřil, že si cestu připraví. Třeba říkal: Když to tam bude nebezpečné, tak tam budou vojenské kontroly a vůbec nás tam nepustí. Je pravda, že když jsme viděli v nějaké části bombardování, tak jsme tedy nebyli úplně u toho, ale pár kilometrů vzdálení, tak to bylo asi bezpečné.“
Máte rodinu, takže už nezodpovídáte jenom za sebe, co vám na to řekli doma?
„Přítelkyně díky tomu, že viděla, co je s celou přípravou dokumentu starostí a kolik času a práce mě stojí, než vůbec odjedeme, tak před první cestou říkala: Prosím tě, už proboha jeď! Protože já vždycky přišel domů a vyprávěl jsem, tohle se nepovedlo, tohle je s motorkou, do téhle země se nemůže… Tak držela palce, aby mi to vyšlo.“
Dvakrát šest týdnů na cestách, zcela bez rodiny…
„Kluci vyrostli, to je pravda, ale jsem moc rád, jak mě přítelkyně podporuje, byť to pro ni muselo být těžké. Pro chlapa je mnohem snazší, když odjíždí z dobrého zázemí. Odjíždět s nějakou hořkostí nebo utíkat, to by nestálo za to, člověk by si vzal problémy s sebou. Já mám doma dobré zázemí, včetně kluků, kteří za mnou stojí, tak jsem byl uvolněnější a i v těch problematických místech jsem se choval lépe. Ale nesmí si člověk připustit, co se může stát.“
Vy jste ovšem měl po cestě těžkou nehodu…
„To byla nepříjemná situace, možná je to nezkušenost, protože jsem, jak říkám, motorkář začátečník a hlavně se na některé podmínky úplně připravit nedá. Terén v Africe je zrádný. Zrovna jsme byli v Mauretánii v poušti, tam byl takový těžký terén, občas písek, občas ne, vlnitý povrch, osmdesát kilometrů hodně špatného terénu směrem k jedné z nejstarších knihoven, a jak jsme měli ještě hodně naložené motorky a já jsem věděl, že mám jet rychle, aby se mi zvedlo přední kolo a nezabořilo se, tak v jednom místě mi to nevyšlo. Bylo tam hodně tvrdé podloží, kamenité a na tom vrstva saharského písku, tak se mi to kouslo a pak už nic nevím. Spadl jsem hodně špatně, ztratil vědomí. Naštěstí mám ale po tátovi bytelnou stavbu těla, byť na to nevypadám, takže jsem se probral a dával se nějak do kupy. Motorka byla také hodně rozbitá, tak jsme ji museli opravit, ale za čtyři dny jsem už zase na ní seděl, byť s krunýřem a v bolestech.“
Kdo ho v poušti ošetřil a jaké plány má do budoucna? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 34.