Dagmar Pecková (58): Jsem jako nášlapná mina!
Její jméno je známé nejen u nás, ale i ve světě. Operní pěvkyně Dagmar Pecková (58) si za svým snem šla už od dětství. Její maminka ji ovšem maximálně podporovala. Ostatně krásný hlas zdědila po ní. A i když kariéra mezzosopranistky strmě stoupala, velmi toužila i po dětech. Byť skloubit rodinu s cestováním po světě nebylo vždycky jednoduché. Je šťastnou mámou syna Theodora (23) a dcery Dorothey (18). Tu má se svým současným manželem německým hudebníkem Klausem Schiesserem, se kterým žijí v Německu. V létě manželé oslaví dvacet let od svatby.
Jak se z dívky z malé vesničky stane světově uznávaná operní zpěvačka?
„Možná je to osud. Samozřejmě v tom byl i nějaký přirozený talent, ale já jsem měla štěstí, že jsem ho mohla pomocí různých lidí rozvinout. A určitě to bylo i díky mé matce, která mě, přestože na mě byla sama, velmi podporovala. Měla radost, že miluji hudbu, protože sama měla vždycky krásný barevný sametový hlas. Ráda zpívala, ale nikdy se asi neodvážila nebo k tomu neměla podmínky, aby šla touto cestou, a tak se jí to splnilo u dcery. Asi v deseti letech mě přihlásila na zpěv a já jsem tomu propadla. Přitom jsem o operním zpěvu neměla žádnou představu. Neměli jsme gramofon, vážnou hudbu jsme poslouchali maximálně v neděli v rádiu. Ale jak jsem pak přišla na konzervatoř, přičichla jsem si k různým věcem a nejdřív si říkala: Takový dobrý sbor, to by bylo terno. A díky tomu, že jsem byla vždycky důsledná a vůči sobě velmi přísná, nakonec to dopadlo takhle. Když si něco usmyslím, tak to dokážu.“
Vůli tedy máte…
„Vůli mám děsnou. Žít s mou vůlí, to bych tedy nikomu nepřála.“ (rozesměje se)
Jste důsledná i v běžném životě?
„Ano, vyžaduji ji i po druhých. Ovšem moje děti většinou nejsou schopné toto splnit, takže řadu věcí dělám za ně a přidělávám si tím strašně práce. (směje se) Teď už je to jiné, oba jsou velcí, ale byly doby, kdy jsem to opravdu dělala. Člověk, který potřebuje mít všechno perfektní, pak ničí sám sebe a jednoho krásného dne to už nejde a nejde už vůbec nic. Přijde zhroucení a pak se musí řešit. Naštěstí to už je minulost.“
Musela jste se naučit trochu polevit?
„To se nenaučíte. Ale člověk už ví, jak by to mohlo zase skončit, takže si na to dává pozor. Ale také se mění podmínky. Dneska si říkám, jestli mě má z něčeho trefit šlak nebo mít zase nějaké pochmurné myšlenky, tak je to z lidí okolo, kteří jsou nedůslední, nedělají to, co by měli, chovají se k vám špatně. To mi příšerně vadí.“
Žijete v Německu, často ale pobýváte i v Čechách, kde se cítíte doma?
„Vždycky říkám, že jsem Evropanka. Mám ráda Evropu a žiji pro ni. Bydlíme v Německu, ale máme dům i tady, a i když to je sedm set kilometrů, tak sem moje rodina moc ráda jezdí.“
Některé úspěšné ženy dají přednost kariéře před rodinou, vy jste ale děti vždycky chtěla. Jaká jste máma?
„Určitě kamarádská. Když bylo něco k řešení, snažila jsem se na to jít po dobrém. Nikdy jsem nebyla autoritativní člověk. Arogantní autoritativec, to je pojem, který neznám. Chovám se tak ke všem a s dětmi jsem se snažila vždycky být diskutující a mírná. Popovídat si, probrat to… Než mě něco opravdu naštve...“ (směje se)
Pak se děje co?
„Vydržím hodně dlouho a strašně dlouho dokážu mlčet, pak bouchnu. Jak o mně Marek Eben kdysi řekl, když mu Jan Jiráň říkal, že pro mě a pro Báru Hrzánovou napíše divadelní hru: Pro ty dvě nášlapné miny? (rozesměje se) Od té doby říkám, že jsem nášlapná mina. Vydržím strašně moc a pak na tu minu někdo dupne a je zle.“
Jak se jí po dvaceti letech žije s manželem, proč běhá a mnoho dalšího čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 8!