Signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová (†92) - Lepší je být blbý v mládí a zestárnout k moudrosti…
Byla skvělou divadelní a filmovou herečkou, jednou z prvních a také komunisty nejpronásledovanějších signatářek Charty 77. Životní příběh Vlasty Chramostové by vydal na hodně tlustý a napínavý román plný z dnešního pohledu možná někdy hůře uchopitelných zvratů a paradoxů. Naposledy vydechla v neděli 6. října v ranních hodinách, bylo jí 92 let. „Víte, celý život se odehrává v rámci prohraných vítězství a vítězných proher,“ říkávala žena, kterou máme spojenou zejména s obdobím disentu. Jenže její život nebyl rozhodně jednobarevný a bylo třeba hodně statečnosti, aby odhalila všechny, často bolestné, pravdy…
Přežila smrt Kononka
Ještě před tím, než si Vlasta Chramostová v roce 1971 vzala kameramana Milotu, byla provdaná za ředitele Československého rozhlasu v Brně Bohumila Pavlince. Byl to nadšený levicový intelektuál, který se ale brzy po svatbě stal doslova psancem a hodně se ho dotkly i vnitrostranické čistky. Prožili spolu spoustu peripetií, které se na Vlastě podepsaly. Další láska na sebe nenechala dlouho čekat, zamilovala se do brněnského sochaře Konráda Babraje, s nímž měla syna Konráda. Chlapeček se ale dožil pouhých čtyř let, zemřel v roce 1963 při autonehodě. Chramostová v ten osudný den seděla za volantem. Chtěla předjet náklaďák a havarovala. Sama přitom byla těžce zraněná. „Když mi Konrád přišel do brněnské úrazové nemocnice říct, že Kononek zemřel, vykřikla jsem: „Já jsem ho zabila! A omdlela jsem,“ píše ve svých pamětech Byl to můj osud (Na přeskáčku I) a dodává: „Miliony matek přežily smrt svých dětí. A jen ty miliony žen vědí, jaké to je.“ Pro herečku to znamenalo obrovskou lidskou tragédii, s níž nebylo možné se nikdy zcela vyrovnat. Prožívala peklo a skončila na psychiatrii, jako ostatně v životě ještě několikrát…
Dostal mě ďábel
Nová kapitola se pro Vlastu Chramostovu otevřela po sametové revoluci. Sama o tomto období hovořila jako o svém »třetím životě«. Konečně měl svět zase živější barvy, konečně bylo z čeho se radovat. Dostalo se jí zadostiučinění. V roce 1991 se stává členkou činohry nejvýznamnější české scény, Národního divadla. Na jeviště se vrátila jako Anežka v představení Falkenštejn. Jenže štěstí netrvalo dlouho… To, co se událo o rok později, opět nabouralo její psychiku. „V červnu si mě Ivan Rajmont pozval do své šéfovské kanceláře a se zjevným potěšením mi dal podepsat novou smlouvu. Na dobu neurčitou. To znamená, že mohu zůstat v Národním divadle třeba do smrti, když budu chtít!..,“ uvedla v pamětech. „Mé štěstí trvalo čtyřiadvacet hodin. Druhý den je v dodatku na seznamu agentů StB v Necenzurovaných novinách zveřejněno moje jméno.“ Chramostová byla na dně. „Konečně mohou být fízlové spokojeni. Připravili mě prostřednictvím Cibulkových seznamů o čest. O jediné, co jsem si životem vybojovala.“ Stálo ji neskutečnou odvahu a statečnost, když veřejně přiznala, že skutečně v 50. letech podepsala s StB vázací akt. Nechtěla se ale obhajovat, i když tehdy nikomu neublížila a pro tajné agenty byla nepoužitelná:„Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletl mě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky,“ vysvětlovala v knize motivy, které ji vedly ke spolupráci. Jak později svěřila, tenkrát v listopadu 1957 „…Mefisto mi podstrčil čtvrtku čistého papíru a půjčil plnicí pero.“ Zveřejnění seznamů ji velmi poznamenalo, opět se dostala na psychiatrii, přepadaly ji myšlenky na, že se zabije. Hrát však nepřestávala až do pozdního věku, nechtěla zklamat publikum. A vrátila se i k filmu, připomeňme třeba snímek Je třeba zabít Sekala. S Národním divadlem se rozloučila v den svých pětaosmdesátých narozenin. „Ale jak jsem odešla, dostavilo se stáří,“ poznamenala později skvělá herečka, jejíž život byl plný paradoxů. Naposledy se s ní mohla veřejnost rozloučit v pondělí 14. srpna v její milované Zlaté kapličce.
Celý článek čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 42.