Hana Zagorová (72) zažila výslechy i výhrůžky… Bylo to deprimující!
„Paní Zagorová, je to milá holka, všechno. No, ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další, ne šest set, ale milion, dva miliony berou Jandové a jiní,“ to jsou památná slova Milouše Jakeše, šéfa tehdejšího ÚV KSČ, která pronesl 17. července při projevu na Červeném Hrádku. Reagoval na peticí Několik vět, kterou před sametovou revolucí v roce 1989 podepsala, jako několik dalších kolegů, také zpěvačka Hana Zagorová (72).
Ani si neškrtla!
Dopisy pracujících mohly být zfalšované. Naopak Hance v té době lidé vyjadřovali podporu, pro mnohé byla svým hrdinským činem vzorem. „Ano, říkalo mi to hodně lidí. Když to prý podepsala Zagorová, tak já taky…“ Samotného podpisu se nebála. Větší strach měla o své zdraví. Od mládí bojovala s těžkou poruchou krvetvorby, potřebovala časté transfuze, balancovala na hraně života a smrti. Politický škraloup byl proti tomu maličkost. Kariérně se však Hance hodně přitížilo. Nikdo jí přímo neřekl proč. „Kdepak, oficiálně to bylo vždycky z jiných důvodů. Fakticky jsem ale měla absolutní zákaz veřejného vystupování hned od prvního dne poté, co přečetli moje jméno na Svobodné Evropě. A ze dne na den přestali hrát i moje písničky v rozhlasu i televizi. Zároveň vyšel ten příšerný článek Kdo seje vítr, sklízí bouři v Rudém právu. A pak už to jelo. Deska, kterou jsem měla natočenou, nevyšla. Akce, které jsem měla nasmlouvané, se z »technických« důvodů nekonaly. A na jedno natáčení jsem už měla koupené letenky do Košic. Zavolali mi ale, že se změnila koncepce a natáčení nebude. Nikdo mi napřímo neřekl, že je to kvůli mému podpisu Několika vět.“
O práci strach neměla
„Když jsem podepsala, tak jsem si myslela, že to pro mě samozřejmě bude mít nějaké nepříjemné důsledky, že to omezí mou kariéru, ale že bych dostala úplný zákaz, to jsem opravdu nečekala. Byla jsem přesvědčená a také informovaná o tom, že skupina slavných lidí, kteří podepsali, bude větší a režim se neodváží je všechny perzekuovat. A nemůže je okamžitě všechny zakázat. A to byl omyl, mohl.“ Zpěvačka ovšem netušila, že za pár měsíců padne železná opona. Počátkem července 1989 ji přestali vysílat v televizi a rozhlase. Před incidentem byla zvyklá koncertovat až 28krát do měsíce! Přiznala, že soudruh Jakeš měl ve své proslovu pravdu: „… normálně mívali zpěváci 600 korun za koncert, v Pragokoncertu nás bylo pět, co jsme měli 900.“ V té době to byly velké peníze. Po podpisu Několika vět však byla ochotna slevit z životního standardu: „Myslela jsem si, že budu psát pod nějakým pseudonymem například texty písniček pro kolegy zpěváky nebo scénáře zábavných pořadů pro televizi. Ale nebála jsem se, že bych se neuživila. Když se člověk nebojí pracovat, tak se vždycky uživí…“
Pomohla jí revoluce
Přišel listopad a k Hančinu překvapení nastal převrat. „Vzpomínám si velmi dobře, tenkrát jsem zrovna měla chřipku, seděla jsem doma, ale od kamarádů jsem byla podrobně zpravována o všem, co se dělo. Jak byli na Albertově, naštěstí se nedostali na Národní, ale brali to jinou trasou a nepřišli k újmě. Oficiální zpravodajství se o střetech s policií vůbec nezmiňovalo…“ Zanedlouho zpívala hymnu na Václavském náměstí, o pár dní později si to zopakovala na Letné. „Bylo to překrásné! Dva zážitky, na které nikdy nezapomenu!“ Po revoluci mohla dál pokračovat ve své práci, kterou miluje. A jestli se zlobila na Milouše Jakeše? „Ne. Žádnou zášť jsem k němu necítila, proč také, vždyť o mně neřekl nic špatného! Byla jsem podle něho přece hodná holka, ne?“ říká s úsměvem.
Celý článek čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 30.
