Heidi Janků (56) o životě bez manžela - Jiného chlapa si představit nedovedu...
V srpnu to budou dva roky, co zpěvačce Heidi Janků (56) zemřel manžel hudebník Ivo Pavlík (+84). I když byl mezi nimi téměř třicetiletý věkový rozdíl, žili spokojeně dlouhých pětatřicet let. Proto, když zpěvačka zůstala sama, těžko se s odchodem svého muže vyrovnávala. Sama ale tak docela není. Pořídila si společníka, díky kterému je její život zase o něco veselejší. Jak se s odchodem svého muže vyrovnávala? A kam se letos chystá?
S manželem jste hodně cestovali, vracíte se kvůli vzpomínkám na místa, kde jste spolu byli?
„Hodně jsme jezdili na Kanárské ostrovy, na Tenerife a já jsem si nedávno řekla, že Eda už je velký, už vydrží v hotelu, tak možná bych se na ty Kanáry jela podívat, jak to tam vypadá. Nebyla jsem tam tři roky. A shodou okolností, týden nato, se mi ozval kamarád, který si na Tenerife koupil dva byty. V jednom žije s manželkou, druhý pronajímá a říká mi, přijeď za námi. Tak jsem se rozhodla, že tam pojedu, ale až na podzim, až nebudu mít tolik práce.“
Psa Edu jste si pořídila až po smrti manžela…
„Mám malého černo-stříbrného knírače, který ale vyrostl trošku víc, takže když mě lidi potkávají, tak mi říkají, to je střední knírač a já říkám, ne, to je malý. Je to takový statný kousek, ale jsem za to ráda. Je dobře stavěný, je krásný, chovný tedy už být nemůže, protože je fakt větší, než by měl být, ale je to zlatíčko. A mně je jedno, že má pár centimetrů navíc.“
Je spíš hlídač, nebo společník, abyste nebyla sama?
„Spíš, abych nebyla sama. Oni ti knírači jsou trochu štěkaví, i když Eda není, je to společenský pejsek, on spíš vítá, než hlídá.“ (směje se)
Jak vlastně samotu snášíte?
„Už jsem si zvykla. Psa jsem si pořizovala až půl roku potom, co jsem zůstala sama a člověk si zvykne na všechno a ženská zvlášť. Už jsem si ten režim nějak nastavila a teď s tím Edou je to samozřejmě veselejší, protože on je ještě pořád štěně, je mu rok a půl, je to fakt prča. Miluje vodu, takže kdykoliv jdeme na procházku, tak skončí v nějakém potoce nebo rybníce, ale je to zlatíčko. Užívám si to a teď už zase po těch dvou letech si nedovedu představit, že bych tam měla ještě někoho jiného než toho Edu.“
Myslíte muže…
„Ano. Třeba to jednou přijde, ale já tomu nějak nejdu naproti a říkám, asi si to už nedovedu představit. Zvlášť v domě, kde jsme s Ivošem dlouhá léta bydleli. Přišlo by mi to divné, kdybych si tam měla někoho nastěhovat.“
Ctitele a nabídky k seznámení určitě ale máte?
„Asi jo, ale já to tak nějak přecházím. (směje se) Už jsem trochu ztratila i to sebevědomí, protože nejsem nejmladší. Když se ráno oblékám, už to není hezký pohled.“ (směje se)
Tomu se mi nechce věřit, vždyť vypadáte pořád stejně, jako by se u vás zastavil čas…
„To jsou asi geny a taky neměním nějak zásadně image, že bych se přebarvila na zrzavo nebo na blond apod., takže i to, že jsem pořád stejná, k tomu nejspíš evokuje, ale já to v tom zrcadle vidím, že nejsem. Ale já to zase tak neprožívám. Eda mě má rád, i když trochu ztloustnu nebo se nenalíčím.“ (směje se)
Uvažovala jste někdy, že byste se z domu, kde jste s manželem žili, odstěhovala? Pro člověka může být těžké žít pak v prostředí, kde na něj všechno padá.
„My jsme tam bydleli rádi. Ivoš tam byl rád, já taky, mám výborné sousedy, a sice mi to tam manžela všechno připomíná, ale to je dobře. Byli jsme spolu pětatřicet let, a i kdybych se přestěhovala, tak vzpomínky zůstanou a já mám vzpomínky hezké. Kdyby nebyly hezké nebo kdyby Ivoš zemřel doma nebo se mu tam něco stalo, tak možná, že bych o tom přemýšlela, ale my jsme tam bydleli opravdu rádi, byl to náš domov. Takže, dokud mi budou stačit síly a budu vydělávat peníze, abych ten dům nějak udržovala, tak se stěhovat určitě nebudu.“
Někdo má tendenci, když ztratí milovaného člověka, nechávat jeho věci, tak jak byly…
„Měla jsem to tak. Dlouho jsem nemohla sáhnout na jeho věci ve skříni a musela jsem to udělat až po roce. To jsem tu skříň vyčistila, věci jsem vybrala, rozdala nebo jsem je dala rodině, ale hned jsem do té skříně musela dát ty svoje. Ta skříň nemohla zůstat prázdná.“
Kdy jí manžel nejvíce chybí, zda je na sladké a jak si zranila pravou ruku se dovíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 26.