Vladimír Kratina (67): Jako dědeček nastoupím později!
Vždy se líbil ženám a je jimi obklopený i v soukromém životě. Herec Vladimír Kratina (67), kterého nyní můžete vidět v seriálu TV Prima Linka, je hrdým otcem tří dcer – Marie (44), kterou má z předchozího manželství, Dominiky (27) a Sofie (17), které mu porodila jeho současná žena Jitka. Rodinu, která mu dělá radost, ale občas opouští a vyplouvá na moře. Zažil tam někdy opravdový strach? Co prozradil na své dcery? Proč jeho maminka často plakala?
Pro spoustu žen jste byl vždycky idolem, vnímal jste to?
„Občas to někdo říká, ale já na to vždycky odpovídám: Škoda, že jsem to nevěděl dřív, to by se bývalo možná dalo nějak využít.“ (směje se)
Ženami jste obklopený celý život, máte tři dcery. Není náročné být otcem třech dívek a ohlídat si je?
„Nebylo to náročné. Marie žije dlouho ve Francii, vlastně jsme spolu nežili dlouho. Dominice je dnes sedmadvacet a Sofince sedmnáct. Do života jim sice mluvím, ale ony si stejně udělají, co chtějí. (směje se) Dřív se tvrdilo, že všechno je ve výchově, později jsem se ale dočetl, že to je jinak. Většina jsou prý geny, důležitý je prenatální věk a období do tří let dítěte. Od té doby, co jsem se tohle dozvěděl, už jen s údivem sleduju, co je v mých dcerách uloženo.“
Máte s nimi tedy spíš kamarádský vztah?
„To asi jo, jinak to nemá cenu. Rodiče jsou tady od toho, aby pomohli dětem v jejich životním startu, a pak ať už se v tom plácají samy. Jako my.“
Jste už dědečkem?
„Dvakrát! Ve Francii od Marie a teď čerstvě i tady, od Dominiky.“
Užíváte si roli dědečka?
„Zatím moc ne. Vnuk od Marie je moc daleko a druhý, kterému je šest neděl, je zatím moc mrňavý. Dědeček holt nastoupí později, myslím tak ve dvou letech, až děti začnou trochu brát rozum.“
Jaký vy jste byl jako dítě, třeba školou povinné?
„To je už strašně dávno. (směje se) Do školy jsem moc rád nechodil, ale chodil jsem tam. Na rozdíl od některých spolužáků, kteří chodili sem tam za školu. Nejprve jsem absolvoval v městečku u Křivoklátu dvoutřídku, pak jsem nastoupil do Roztok na takzvanou měšťanku. Potom jsme se přestěhovali do Ostravy, kde jsem chodil na střední školu, a to už jsem začal hrát big beat. Měli jsme kapelu a s ní už jsem přičichl ke společenskému životu. (směje se) Do školy jsem tedy sice chodil, ale protože jsme s kapelou hráli někde v hospodě třeba dlouho do noci, tak jsem to vyučování spíš proklimbal.“
Co na to vaši rodiče?
„No, maminka se dost naplakala. Když přišla z třídní schůzky, tak vždy říkala – chytrý, ale lajdák. Největším paradoxem je, když jsme se museli na střední učit básně a já, který se tím teď celý život živím, jsem to naprosto odmítal. Připadalo mi absurdní něco se naučit, oddrmolit a zapomenout. Takže když paní profesorka řekla »Kratina k tabuli«, jen jsem mávnul rukou a ona mi napsala kuli. Naštěstí jsem byl jinak v češtině dobrý, tak jsem to nakonec i s těmi koulemi z básniček nakonec nějak skoulel.“
Takže jste se stal hercem omylem?
„Já jsem k čemusi takovému inklinoval, ale spíš jen platonicky. Zajímala mě režie, FAMU… Nakonec jsem našel v knížečce zvané Seznam vysokých škol divadelní akademii, kde bylo napsáno, že při výrazném talentu ne třeba ani maturity, a to mě vzhledem k mým studijním výsledkům zaujalo. Tak jsem se tam přihlásil a bylo to dobrodružné jako vždycky. Pozvali mě na první kolo, já přijel nočním vlakem na hlavní nádraží, tam jsem si dal pivo, rum a ruské vejce a šel na zkoušku. Měli jsme umět tři monology, tři básně, prózu, ale já uměl jenom jeden monolog. Pan profesor Ota Sklenčka, který si vybíral ročník, říkal: A co to další? A já odpověděl: To ještě neumím. Takže já jediný jsem dělal přijímačky místo dvoukolově tříkolově.“
Zda by si vybral herectví, kdyby mohl vrátit čas a co jste o něm možná nevěděli se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 25.
