Spisovatelka Bára Nesvadbová (43) o výchově dcery a vzpomínkách na otce...
Jsou okamžiky, které mohou změnit celý život. Jsou to vlastně pouhé Momentky, což je i název nové povídkové knihy Barbary Nesvadbové (43). V nich spisovatelka nevypráví příběhy, které sama zažila, spíš si je vymýšlí nebo si »půjčuje« historky žen ze svého okolí. I v jejím životě ale byly chvíle, kdy se jí obrátil život naruby, ať už šlo třeba o narození dcery Bibiany (16), nebo den, kdy zemřel její milovaný otec, známý psychiatr a spisovatel Josef Nesvadba (†79). Jaký má Bára se svou dospívající dcerou vztah? A jak vzpomíná na svého tátu?
Báro, jste úspěšná spisovatelka, věnujete se charitě, ale především jste máma dospívající dcery. Jaký máte vztah? Už vás potrápila svojí pubertou?
„I přesto, že jsem asi jako každý člověk ve svém životě spoustu věcí zvorala, moje dítě je můj nejlepší kámoš. My jsme spolu úplně v pohodě. Je pravda, že já jsem hodně benevolentní rodič a taky spíš kamarádka. Kdybych zakazovala a přikazovala, možná bychom nějaké konflikty měly, ale já to vlastně dělat ani nemusím. Moje dcera je strašně zodpovědná a mám někdy pocit, že je dospělejší než já.“
Jaká tedy Bibiana je?
„Napadá mne vlastně slovo, které se na vlastnosti nehodí. Ona je hodně britská, miluje Británii, chce tam jít studovat a vlastně mám pocit, že umí anglicky líp než česky. I přemýšlí a píše v angličtině. Je to hodně zvláštní, protože já jsem nikdy do zahraničí neodešla, ačkoliv jsem měla na střední i vysoké škole spoustu nabídek. Nikdy jsem to neudělala kvůli tátovi, protože už byl nemocný a stýskalo by se mi po něm. Ale Bibi je jiná, ona vystoupí na Heathrow v Londýně a je rázem šťastnější. Je to divné, moc to nechápu, ale ji ten anglosaský svět tak nějak těší.“
Až tedy jednou odejde do zahraničí, bude to pro váš těžké. Bude se vám stýskat…
„Jistě, každému by se stýskalo. Na druhou stranu dítě není majetek matky. Já jsem za tu dobu, co jsem s ní, zjistila, že jsem nejšťastnější, když ona je šťastná. Neuměla bych být šťastná, kdyby ona byla nešťastná v Čechách.“
Zmínila jste vašeho otce, je to už 13 let, co zemřel. Myslíte na něj často?
„Musela jsem se naučit na něj vzpomínat a mluvit o něm… Čas hraje velkou roli, i když bych nechtěla říkat, že hojí nějaké rány, to vůbec ne. Mně se po tatínkovi stýská stále stejně, ale už o něm umím mluvit, a vlastně o něm mluvím ráda.“
A jak to tedy bylo v době, když jste o něm mluvit nedokázala?
„Vzpomínám si, že třeba před pěti lety jsem dělala nějakou přednášku pro UNICEF, a přišla tam za mnou dáma s tím, že milovala tátovy knihy, že by mu chtěla udělat vzpomínkový večer a jestli přijdu. V tu chvíli jsem měla pocit, že ji praštím, místo toho, abych řekla – děkuju, to je od vás moc krásné, jsem si pomyslela, jak může být někdo tak necitlivý. Ale ona to samozřejmě myslela dobře. Dneska už se mi to nějak usazuje a zvládám to.“
Byla to trochu vaše obrana? Raději jste nevzpomínala, abyste se netrápila?
„Je to tak. Když tatínek zemřel, tak jsem se úplně vypnula a nenáviděla, když mi někdo třeba jen zavolal, i kamarádi. V ten samý den, co se to stalo, jsem udělala jednu věc. My jsme měli krásný byt na Vinohradech, ale já jsem sebrala mámu, Bibču, psa a pár hadrů a už jsem se tam nikdy nevrátila. Dodnes jsem to nepochopila, teď se mi po tom bytě stýská a vždycky si říkám, já jsem tak hloupá… Ale tehdy jsem jinak nemohla, prostě jsem se potřebovala odříznout.“
V jakých chvílích teď na tatínka nejčastěji vzpomínáte? Když je vám smutno, nebo naopak, když jste šťastná?
„V obou případech. Někomu to možná přijde divné, ale já jsem s ním začala i mluvit. Třeba říkám: Co bys tomu řekl? Trošku mišuge…“ (směje se)
Jaké je bydlení s maminkou a co je ještě v jejím životě důležité? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 51-52.
