Halina Pawlowská (63): O Vánocích i strachu ze samoty...
Ani po pěti letech od jeho úmrtí se jí po manželovi nepřestalo stýskat. Halina Pawlowská (63) si svého muže Zdeňka (†60) brala po tříměsíční známosti. Vydrželo jim to přes 35 let a dodnes tvrdí, že to bylo nejlepší rozhodnutí jejího života. Pouhý rok po manželovi jí navždy odešla i maminka Zdeňka (†95), což jí také velmi zasáhlo. I když vždycky říkala, že nechce být jako ona, s postupem času vidí, že je jí v hodně věcech podobná. Co spisovatelka prozradila o společném bydlení s dcerou Natálií (37) a její rodinou pod jednou střechou?
Halino, blíží se Vánoce. Jak vy prožíváte tyhle svátky?
„Já radím jedno a říkám to i po svých představeních, a to, aby lidé hlavně četli knížky a s Vánoci proboha neblbli. Už měsíc před svátky se mě pořád někdo pravidelně ptá, jestli jsem už pekla cukroví, nebo chtějí recepty, nebo se ptají, jak budeme trávit Štědrý večer. A to je tak šíleně otravný! Ale opravdu. Takže peču až ve druhé půlce prosince, hlavně karamelové košíčky a vanilkové rohlíčky. Ty mám nejraději. Naše Vánoce jsou vždycky katastrofální! Hromada jídla, jako asi všude, ale důležité je, najít si také čas na odpočinek, být spolu a nepřibrat ani gram.“
S novým rokem si spousta lidí dává různá předsevzetí, třeba že zhubnou. Jak jste na tom vy?
„Čím jsem starší, tím jsem méně náročnější, nebo spíš to vidím realističtěji. Vyzkoušela jsem a kombinovala tolik diet, že nyní jsem ráda za to, když jsem na svém. Každá dieta je marná, věřte mi.“
Nedávno vám vyšla nová knížka s názvem Díky za fíky, v pořadí už jednatřicátá. O čem je tentokrát?
„Je to klasicky o ženě, která ve dvoulůžkovém hotelovém pokoji přemýšlí nad tím, co se odehrálo mezi ní a jejím partnerem od doby, co se poznali. A nemůže spát nejen proto, že přemýšlí, ale její partner chrápe! Hlavní hrdinka se tak bála samoty, že si pro jistotu našla dva milence.“
Vaše knižní hrdinka se tedy řídí heslem, že nejlepší prevencí je mít dva milence. Čerpala jste také ze svého života?
„Vždycky mám ve svých knížkách autobiografické rysy, takže i tentokrát jsem do určité míry čerpala z osobního života. Bez toho by to nešlo. Jenže ráda bych dodala, že já jsem také velký teoretik. Ale říkám, že všechno to krásné a vzrušující, co v ní najděte, jsem si vymyslela. A to hnusné, se mi samozřejmě stalo. (směje se). Pocity v knížce jsou však opravdu upřímné.“
Vraťme se k té samotě. Bojíte se jí i vy?
„Bojím a nechci být sama. Ale myslím si, že tahle hrůza mi alespoň zatím nehrozí. U nás doma je totiž takový provoz, že být zcela sama, je přímo nemožné. Furt tam totiž někdo je a něco dělá. Ale já to mám tak ráda a jinak si to ani neumím představit.“
Neleze vám ten šrumec někdy na nervy?
„Věřte či ne, dá se to vydržet. Vždycky jsme bydleli pohromadě a mně zas přijde divné, když rodiny spolu nežijí nebo dokonce spolu nemluví. Já bydlím s celou svojí rozvětvenou rodinou, jednadevadesátiletou tchyní, a dokonce i s mojí neteří. Základem všeho, aby to fungovalo, je abychom se měli rádi. A to my se máme a sedáme si společně ke stolu. Občas je někdo včetně mě naštvaný, ale na zcela jiné věci než na sebe navzájem.“
Zda často myslí na svého zasnulého muže a jaká je babička se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 50.
