Martina Zelená (28) z Nového Města nad Metují o své cestě k psaní...
Jakmile se naučila číst, knihy ji naprosto pohltily, podobně jako film a následně i tvůrčí psaní. Své první dva literární pokusy dokončila Martina Zelená (28) ještě jako náctiletá, a i když nevylučuje, že se k nim někdy vrátí, zatím je má »v šuplíku«. Jít s kůží na trh se rozhodla až se svým dalším počinem, románem Havlovy děti, který jí vyšel letos v květnu prostřednictvím crowdfundingové platformy Pointa. Co vše o sobě i svých knihách prozradila?
Martina pochází z Nového Města nad Metují, malebného místa ve východních Čechách, kde také vyrůstala a žije dodnes. Ke svému rodnému prostředí má velmi kladný vztah, formovalo ji nejen osobně, ale později se promítlo i do její tvorby. „ I když občas zvažuji změnu – aktuálně přemýšlím o přestěhování do Prahy kvůli novým pracovním příležitostem – Nové Město nad Metují pro mě vždy zůstane domovem, se všemi vzpomínkami, které se k němu vážou,“ prozrazuje na úvod. Na své dětství má převážně hezké vzpomínky, s jednou zásadní výjimkou, a to na mateřskou školu. Byla prý velmi temperamentní, svéhlavé dítě, ale bohužel ve školce zažila šikanu, která se na ní výrazně podepsala. Z dříve společenské holčičky se postupně stávala introvertka. Začala se uzavírat do sebe, a s nástupem do školy se to jen umocnilo. „Kolektivy mi dělaly potíže, obtížně jsem se začleňovala a necítila jsem se mezi dětmi přirozeně. Byla jsem dívka, která spíš než mezi vrstevníky hledala útočiště v knihách a filmech. Ty se staly mým světem, mým prostorem, kam jsem mohla uniknout, když jsem se necítila dobře v tom reálném. Možná proto je pro mě svět příběhů dodnes tak důležitý.“ Jakmile se naučila číst, knihy ji naprosto pohltily. A když zjistila, že existuje knihovna, kde si může půjčit tolik knih, kolik chce, byl to pro ni zázrak. „Vzpomínám si, jak jsem si druhý den po tomto objevu šla vyřídit průkazku. A od té doby jsem domů nosila stohy knih,“ dodává. V éře videokazet také s rodinou často navštěvovali videopůjčovny. Filmy se staly jejím druhým světem, do kterého s oblibou utíkala. „Často se říkalo, že žiju ve vlastním světě. A bylo na tom hodně pravdy. Na rozdíl od dětí ve svém okolí jsem nehrála na hudební nástroj, nezpívala ani neexcelovala ve sportu. Byla jsem obklopená vrstevníky, kteří něčím vynikali, a já měla pocit, že takový talent postrádám. Chodila jsem jen na výtvarný kroužek, který mě bavil, ale knihy pro mě zůstávaly tím nejdůležitějším.“
První pokusy
Už od dětství se Martina toužila stát spisovatelkou. Její touha se zrodila na základní škole, konkrétně po prvním slohu, který měli napsat. „Paní učitelka nám tehdy přečetla vzorový příběh o procházce po pláži, která se nakonec ukázala být vyprávěním snu. Byla jsem tím příběhem tak fascinovaná, že jsem okamžitě zatoužila napsat něco podobně krásného a silného. Od té chvíle jsem milovala psaní,“ popisuje. Na své první tvůrčí psaní si vzpomíná docela přesně. Bylo jí asi deset nebo jedenáct let a s celou rodinou byli na dovolené v zahraničí. Vzala si s sebou několik knih, ale všechny je přečetla ještě před koncem pobytu. Neměla pak už co číst, a tak sáhla po knize, kterou si vezla její mamka. „Byla to detektivka Dům na úskalí od Agathy Christie. Začala jsem ji číst ze zvědavosti, a brzy mě úplně pohltila. Byla to moje první zkušenost s detektivním žánrem v téhle podobě, do té doby jsem nic podobného nečetla. Napětí, zápletka, pomalé odhalování tajemství, to všechno mě nesmírně zaujalo. V tu chvíli ve mně uzrála touha napsat taky něco takového. Touha vytvořit vlastní příběh, ve kterém bude ukryté tajemství a čtenář bude moct s napětím pátrat po jeho rozuzlení.“ Po návratu domů si začala zapisovat vlastní detektivku. Námět jí vnukla jedna její noční můra, kterou si dokázala představit jako příběh se silnou atmosférou. Začala s ní asi ve dvanácti letech a dopsala ji v patnácti, už jako studentka gymnázia. „Dneska se mi trochu svírá žaludek, když po tom rukopisu sáhnu, je v něm znát můj tehdejší věk i nevypsanost. Ale tehdy to pro mě byl velký krok. První dokončená kniha. A především důkaz, že psaní je něco, co mě naplňuje, čemu se chci věnovat. Agatha Christie pro mě nebyla jen čtenářský zážitek, stala se pro mě impulsem k vlastní tvorbě.“ Po své první detektivce se o letních prázdninách ve svých šestnácti pustila do dalšího literárního počinu, tentokrát do sci-fi. Výběr žánru nebyl náhodný. V té době byla nadšená čtenářka science fiction, a tak bylo přirozené, že se její vlastní příběh odrážel od toho, co právě měla ráda. „Rukopis jsem pojmenovala Hříchy bohů. Děj se odehrává v budoucnosti, ve světě, který prošel érou umělé inteligence a technologií, a ve kterém následoval obrat ke genetickému šlechtění. Společnost se začala zaměřovat na biologické experimenty a pěstování dokonalejších, inteligentnějších jedinců. Fascinovala mě představa světa, kde technologie ustupuje genetice a kde se pokrok měří kvalitou lidské mysli a těla. Tady si stále myslím, že jde o opravdu dobrý námět. Možná se k němu někdy vrátím a přepracuji ho, přijde mi svým způsobem teď zvláštně aktuální.“
Cesta k románu - Nejen o té čtěte v tištěném APŽ číslo 30.
