Petře (41) z Prahy byla před třemi diagnostikována rakovina...
Hned na první pohled působí jako rozumná, sebevědomá žena. Jak Petra Hacková (41) z Prahy sama říká, než si vyslechla diagnózu a prošla onkologickou léčbou, byla velmi pozitivní člověk, který si nepřipouštěl, že by mohl mít nějaké zdravotní problémy. Sportovala, pracovala, měla dvě děti a neprocházela si žádnou životní krizí. Navíc u ní v rodině nikdo onkologické onemocnění neměl. O to větší bylo překvapení, když se dozvěděla, že má rakovinu...
Bulku si našla náhodou ve svých 38 letech. „Tehdy jsem chodila hodně plavat. Jednou jsem si při oblékání plavek nahmatala na prsu na bulku. Sice jsem si nemyslela, že by mohlo jít o něco vážného, ale raději jsem se objednala k lékaři,“ popisuje Petra. Nejprve bulku konzultovala s praktickým lékařem, který ji poslal na ultrazvuk. Ten za pár dnů potvrdil, že se jedná o zhoubný nádor. „Na ultrazvuku prsou jsem do té doby byla jen jednou před lety, protože mě po dvou těhotenstvích pobolívala prsa. Výsledek byl tehdy negativní. A že bych si měla dělat samovyšetření? O tom jsem neslyšela nikde a nikdy. Gynekolog mi prsa taky nijak nevyšetřoval,“ doplňuje. Diagnóza tedy pro mladou maminku přišla jako blesk z čistého nebe. Ještě když jí volali po biopsii, nenapadlo jí, že by to mohlo být zlé. „Pro výsledky jsem si šla sama a byla jsem v klidu, s nemocí jsem vůbec nepočítala. Když mi vedoucí mamocentra říkala, že se jedná o zhoubný karcinom, skoro u toho brečela. Byla z diagnózy vzhledem k mému věku nešťastná víc než já. Nevěděla jsem, jestli mám utěšovat jí nebo sebe. To bylo skoro komické. Pak napsala do papírů poznámku »pacientka dobře naladěna«, vzpomíná Petra a dodává, že díky tomu, že nevěděla, co ji čeká, sdělení diagnózy a vlastně i léčbu snášela dobře.
Ztratila i řasy
Nejprve podstoupila chemoterapii, pak přišla biologická léčba a následná operace. „Operovalo se jedno prso a bylo třeba ho odstranit celé spolu se šesti uzlinami, dvě z nich obsahovaly mikrometastázy. K tomu byla nasazena hormonální léčba na několik let. Zrovna nedávno jsem s lékařkou řešila, zda v ní pokračovat, protože po aplikaci léku do břicha mám dost bolestivé modřiny. Ty z poslední injekce se hojily čtyři týdny. Děti už mám, tak uvažuji nad odstraněním vaječníků, v nichž se tvoří hormony,“ upřesňuje mladá žena, pro niž byla na celé léčbě nejhorší ztráta řas. Obočí si dokreslila i ztrátu vlasů brala sportovně. Chemoterapii zvládala také dobře. „Jen při té poslední, čtvrté, mi bylo opravdu zle. Byla jsem dokonce rozhodnuta, že chemoterapii nechci, pokud by se s tímto lékem dál pokračovalo. Naštěstí následoval cyklus s jiným typem léčiva, se kterým to bylo lepší,“ doplňuje. Během léčby byl Petře velkou oporou manžel, syn i dcera. Dokonce za ní ze Slovenska jezdila její osmdesátiletá babička a spolu s maminkou dodávaly sílu i přesvědčení, že u nich v rodině nikdo nebrečí a věci nevzdávají. Protože se věnuje duchovnu, hledala i alternativní pomoc při léčbě. Pomáhala jí například dechová cvičení, akupunktura a síla mysli. „Snažila jsem se zaposlouchat do bolesti svého těla a pracovat s ní,“ říká. Když šla na operaci, vysvětlili jí, jak vše bude probíhat. Na sál měla jít v deset ráno, ale vše se nějak urychlilo a vezli ji tam už krátce po 9. hodině. Jak sama Petra říká, díky tomu ani nestihla mít strach. „Ještě před uspáním se mě asistent operatéra ptal, zda pro mě ještě něco může udělat. Řekla jsem mu, aby mě hlavně probudili a hezky mi to zašili,“ usmívá se Petra a dodává, že když lékař přišel na následnou kontrolu, řekl jí, že se snažil šít opravdu pečlivě. „Pak jsme si otevřeně popovídali a řekl mi, že od určitého věku už prsa u ženy svou funkci neplní, a proto je jedno, zda je žena má, nebo ne. Vlastně mi tenhle jeho přístup byl sympatický. Když jsem se později rozhodovala, zda podstoupit rekonstrukci, byla tahle vzpomínka klíčovým momentem. Můj partner je se ztrátou prsu srovnaný, stačí mu to jedno. Takže díky tomu i faktu, že už mám děti, jsem vzhled neřešila. Navíc mám svoje tělo ráda a dávat do něj něco umělého, podstupovat další narkózu, to se mi nechtělo.“
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 27.
