Archeoložka Jitka Soukopová (41) tráví měsíce v saharské poušti!
Učarovaly ji skalní malby staré přes osm tisíc let, v tomto směru patří v současnosti mezi největší světové odborníky. Jitka Soukopová (41) žije posledních 15 let v italské Pize, ale kvůli své lásce k archeologii se pracovně vrací do Afriky. Měsíce pobývala sama na Sahaře a dala se i na studium arabštiny, aby lépe porozuměla tamním obyvatelům. Nyní se zaměřuje na výzkum nejstarších nástěnných maleb a rytin v jižním Alžírsku a už na jaře se nějaké ty „drápaniny“, jak sama říká, znovu vydá objevovat.
Jako dítě s rodiči často navštěvovala hrady a zámky. „Občas jsme se vydali i za vykopávkami na Pálavu. Ještě do maturity na střední ekonomické škole jsem ale nevěděla, co vlastně chci dělat. Dějepis mě bavil, jenže jsem neměla dobrou paměť na letopočty, proto mi vyhovovalo období pravěku, kde se vše počítá na tisíciletí. A to mi zůstalo,“ přiznává s úsměvem Jitka. V posledním ročníku jela jako au pair do Francie. Tam však přišla na to, že by jí lákalo umět italštinu. I proto se později vydala studovat na Apeninský poloostrov. „Ani v té době jsem ale ještě nevěděla, co chci studovat, i když v souvislosti s Itálií se nabízelo umění, muzeologie, památky. U nich jsem zůstala. První rok jsem si musela hradit z vlastní kapsy. Přes den škola a po večerech jsem si přivydělávala v restauraci roznášením špaget.“
Poprvé na poušti
Během studia se Jitka potkala s italskou archeoložkou, která jí nabídla zkoumání pravěku na Sahaře v Libyi. Tam se brzy vydaly. V poušti ji čekalo velké překvapení. Kam oko dohlédlo, byly známky prehistorického naleziště včetně pazourků. Za tuto podívanou mohl vítr, který za tisíce let odvál z pouště prakticky vše, co mu stálo v cestě, až na samé podloží. Na tuto skutečnost přišli před desetiletími Francouzi, když odtud odváželi takovéto vzácné artefakty po kamionech. Dnes už zemi nesmí opustit ani zrnko písku. „Každý archeolog se specializuje na určité období. Já se zabývám co možná nejstaršími skalními malbami a rytinami. Jde o více než osm tisíc let staré kresby prvních lovců, černochů, kteří malovali tzv. Kulaté hlavy, hloubili mlecí jámy na drcení divokých plodů a obilí. Bylo to za období dešťů, kdy Saharu ještě pokrývaly řeky, jezera i lesy. Když takovou stopu umění objevím, potom jsem v sedmém nebi. Bohužel není zatím jasné, jak takové malby přesněji datovat, i když víme, že tam žili lidé už dávno před tím,“ objasňuje.
Staré malby se na Sahaře vyskytují na skalnatých převisech nebo v pískovcových jeskyních „Mně už stačí zahlédnout jen nepatrný obrys malby. Vše zdokumentuji i fotografiemi. Používám počítačový program, který ze snímku dokáže vytáhnout vše, co malba ukrývá. Pod horní kresbou se totiž často nacházejí další z mnohem starších období. A může jít právě o „moje“ lovce s luky a šípy a divokými zvířaty staré osm tisíc a více let. Ti bývají v dalších obdobích přemalovány třeba pastevci s krávami. Přišli tam z oblasti dnešního Egypta a nebyli to už černoši.“ Když se tisíc let před naším letopočtem stala ze Sahary znovu poušť, divoká zvířata odešla na jih do černé Afriky a krávy nahradily kozy, kterým stačilo méně vody. Na Sahaře se po další generace zjevoval kůň, kterého později nahradil velbloud.
Dívat se, ale nesahat
Původní nástěnné kresby byly od počátku považovány za kultovní místa se silnou energií. V dalších obdobích se přemalovávaly, aby se prostor ještě posílil. „Třeba když bylo dlouho sucho, přivolávali „šamani“ vláhu tak, že v transu chytali dešťové zvíře, které ale nikdo před tím neviděl. Šlo většinou o kresby spojení hrocha a slona v jedno, což se podařilo rozklíčovat až mně. Archeologové se domnívali, že autoři těchto kreseb neuměli malovat. Opak je pravdou. Cit pro detail měli už před šesti tisíci lety. I když nejstarší dochované malby nejsou tak propracované, lidé na nich nemají třeba oči a ústa. Možná to pro ně bylo tabu, nebo se domnívali, že těmito otvory vstupují do těla zlí duchové,“ říká archeoložka. K malování se používal červený rozdrcený minerál s nejrůznějším pojivem – lidskou či zvířecí krví, medem, voskem i vajíčky. „Na malbu se ale musíte jen dívat. Rozhodně se na ni nesahá. Jakmile se kresba dostane do kontaktu s vodou či potem, aktivují se bakterie, které ji postupně požírají. Proto se jen nafotí a další odkryje zmiňovaný počítač.“
Jak Jitce pomohla arabština a kdy se bála o život? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy.
Karel (54) z Kladna je přes 30 let upoután na invalidní vozík, ale nevzdal to...
Celý článek
