Vnuk slavného malíře Josef Lada (57) vyrůstal v zajetí jeho ilustrací, ale zná ho jen ze vzpomínek...
Nosí jméno svého slavného dědečka, se kterým se ale nikdy osobně nesetkal. Narodil se totiž až tři roky po jeho smrti. Jeho maminka Alena byla také malířkou, on však po umělecky založeném příbuzenstvu vlohy nepodědil. Josef Lada (57) je vystudovaný právník a dnes spravuje dílo svého dědy, kterého zná jen z vyprávění. A sám už je také dědečkem…
Bílé Vánoce tak, jak je známe z díla Josefa Lady, to je pro mnohé ideální představa. Vnuk známého malíře a ilustrátora s jeho obrázky trávil celé dětství. „Mezi nimi jsem vyrůstal. Maminka pracovala doma, takže jsem ji viděl při práci, viděl jsem její ilustrace. Tatínek byl editorem dědečkova díla, staral se o něj komplexně, a tak jsem to měl všechno z první ruky,“ říká Josef, který po smrti svého otce v roce 1994 převzal péči o dědečkovo dílo. Objíždí a organizuje výstavy, je ve styku s nakladatelstvími, uzavírá smlouvy. Dědečka zná jen ze vzpomínek. „Maminka mi často říkala, že jsem mu moc podobný a velice litovala, že jsme se nikdy nesetkali a nemohli si popovídat, protože bychom si prý spolu rozuměli,“ říká Josef. „Co jsem po dědečkovi zdědil, je optimismus, radost ze života a snad i část jeho humoru,“ dodává.
Jak si vypíchl oko
Malíř Lada se narodil v roce 1887 Hrusicích, v chudé ševcovské rodině. Spolu s rodiči a třemi sourozenci vyrůstal v domku v jedné místnosti, který měl jen udusanou zem. „Rodná chalupa v Hrusicích byla kvůli velice špatnému stavu ve dvacátých letech stržena. Na jejím místě stojí jiná budova, která má na sobě pamětní desku. Dědeček kolem poloviny 30. let začal stavět jiný dům na okraji Hrusic, který je dnes památníkem jeho a jeho dcery, mé maminky Aleny,“ vysvětluje vnuk. Když bylo jeho dědečkovi půl roku, vypadl z kolébky a vypíchl si oko o ševcovský knejp svého otce. „Jeho maminka to nesla velmi těžce – plakala a říkala, nejchudší dítě ve vesnici, jak se uživí,“ vzpomíná vnuk. „Je pravděpodobné, že díky tomu na obrazy nazíral jinak. Jedna známá, která je také po úrazu oka, říkala, že to vidí podobně jako on. I to je jeden z důvodů, proč jsou dědovy obrazy tak zvláštní,“ dodává.
Jak přišel ke Švejkovi
Jeho dědeček maloval už jako malý kluk. „Už od mládí kreslil, na co bylo možné, na okraje starých kalendářů, novin, na různé pytlíky od kuchyňského zboží, balicí papíry. To se ale bohužel nedochovalo,“ říká vnuk. V 15 letech odešel jeho děda do Prahy, aby se tu vyučil malířem pokojů. Žil v chudobě a vzpomínal, jak jedl kůrky od chleba, kterým čistili stěny. U toho dlouho nevydržel, a tak se stal učněm – knihvazačem a odnesl svou první kresbu do časopisu. Později se tu seznámil s autorem Švejka, Jaroslavem Haškem (1883 - 1923), který pak u něj chvíli bydlel. „Podnikali prý spolu různé rošťárny, vymetávali pražské hostince nižších cenových skupin vzhledem ke stavu jeho peněženky. Myslím, že jim to docela klapalo a byli nerozlučná dvojka,“ vypráví vnuk. „I já se znám dobře s Haškovým vnukem Richardem,“ dodává. Švejk, kterého Lada ilustroval, je jedním z děl, které ho proslavili ve světě. Přitom prý první Švejk, kterého namaloval a jediný, kterého Hašek viděl, byl štíhlý a vysoký. Podobu, jakou známe dnes, prý získal až později.
Jak to měl dědeček Lada s láskou a jaký je jeho vnuk jako dědeček? Čtěte tištěné Aha! pro ženy.
