Lucie Vaňková (46) mohla být porodní asistentkou, teď je z ní chůva k pohledání: "Starám se o zvířecí »mimina«!"
Původně chtěla být Lucie Vaňková (46) porodní asistentkou, ale nakonec v jejím profesním životě zvítězila zvířata. Odchovala už desítky mláďat, povětšinou exotických druhů, o které se jejich matky nemohly nebo nechtěly starat. Doma se jí prohání kromě psů také surikaty nebo mangusty, které jí zároveň s péčí o mláďata svědomitě pomáhají. V současné době pracuje v obchodě se zvířecími potřebami a poznáte ji snadno – kolem krku má šátek, ve kterém si spokojeně lebedí opičí miminko.
To, co děláte je spíš takovým posláním, že?
„Zvířata jsou moje celoživotní láska. Odmala mě k nim vedl můj tatínek, který byl stejný zvířecí blázen jako já. Doma jsme běžně měli psy, rybičky a pak i nějaké drobné exoty. Když mi bylo čtrnáct, začala jsem jezdit na koni a rodiče, přestože o koních nic nevěděli, jednoho mi pořídili. Později se ukázalo, že kobylka je březí, což pro mě byla velká škola života. Naštěstí švagr je veterinář, takže jsem od něj začala dostávat tvrdé školení, bral mě na praxi, přečetla jsem celá veterinární skripta. A jelikož kobylka začala rodit ve dvě ráno a tehdy ještě nebyly mobily, u porodu jsem jí asistovala sama. Bylo mi patnáct a řekla bych, že tato zkušenost byla zásadním krokem k nějaké mé zodpovědnosti. A také mě nasměrovala k mé původní profesi.“
A tou bylo co?
„Po gymnáziu jsem si udělala nástavbu jako porodní asistentka. Ve zdravotnictví jsem sice moc dlouho nezůstala, ale spoustu toho, co jsem se naučila, ať už z teorie nebo praxe na novorozeneckém oddělení, se mi teď hodí i u zvířat. V podstatě i porod u člověka, opice a třeba i surikaty je to samé, akorát lidé s tím mají nejvíc problémů.“
Proč si myslíte, že to tak je?
„Jsme pryč od přírody. Zvířata sama pudově vědí co, jak a kdy dělat. Dokonce se v přírodě nezřídka kdy stává, že u porodu asistuje samec. Měla jsem možnost pozorovat porod mých mangust a bylo to něco neskutečného. Samice rodila mimo doupě, aby ho neznečistila a sameček byl u ní. Jakmile se mládě narodilo, on ho vzorně očistil, překousal pupečník a mládě dal samici, aby ho očichala a zkontrolovala. Potom ho odnesl do pelechu, kde ho chvíli hřál a šel pro další. Takže tátové u porodu nejsou něco, co by vymyslel člověk.“
„Povedlo se mi získat práci v soukromé zoologické, v teráriu Praha v Dubči. Kromě terarijních zvířat jsou tam k vidění i nějaké drápkaté opičky, surikaty a mangusty. Majitel pak začal budovat druhé zařízení, kde má větší šelmy, jako jsou lvi, levharta a větší opice, takže i některá jejich mláďata jsem měla možnost odchovat. Dojíždění do práce pro mě ale bylo celkem složité zvlášť, když se ještě často starám o zvířecí mimina, takže jsem nedávno kývla na nabídku jít pracovat do chovatelských potřeb.“
Jak jste se vlastně stala zvířecí »chůvou«?
„Všechno se odvíjelo od terária v Dubči, kde jsem se potkala s dalšími chovateli, kteří viděli, že se starám i o mladé. Vždy v určitém období roku totiž nebyl den, abych s sebou nenosila nějaké zvířecí mimino. Občas se našel někdo, kdo potřeboval pomoci s péčí, a vše tak nějak vyplynulo… Jako první jsem odchovala právě trpasličí mangusty. To bylo asi před šesti lety, a od té doby se u nás doma vystřídalo všechno možné. Asi před čtyřmi lety jsem se seznámila s chovatelem, který má kosmany. Zrovna měl čtrnáctidenní mláďata, kterým zemřela máma, tak jsem se jich ujala a vypiplala je. Od té doby naše spolupráce funguje úžasně, včetně toho, že se na mě obracejí jeho kolegové. Prostě, když má »mimino« problém, dostanu ho do péče. Většina zvířátek ale u nás doma jenom »projíždějí« a vrací se ke svým majitelům, kde se časem zařadí ke svému druhu, což je pro ně nejlepší. Třeba taková opice, to není zvíře, které by měl mít člověk doma jako ochočeného kamaráda.“
Proč by ne?
„Opice je velice kontaktní a inteligentní tvor a člověk jí její přirozenou skupinu nikdy nenahradí. Respektive nahradil by, ale musel by s ní být dvacet čtyři hodin denně. Ve chvíli, kdy ji nechá samotnou, je to pro ni stejné, jakoby ji v přírodě skupina vyřadila, což se rovná nebezpečí, smrti. Je z toho ve stresu a snadno si dá do souvislostí, že je to člověk, kdo jí ubližuje a logicky ho začne nenávidět. Z toho jsou pak ty zvěsti o tom, jak jsou opice nebezpečné, zlé a agresivní. Ano jsou, ale protože jsou nešťastné. Vždycky říkám lidem, kteří opičku »nutně potřebují«, že to je to samé, jakoby adoptovali zhruba čtyřleté, hyperaktivní, lehce autistické a totálně nevychované dítě. Vyžaduje moc lásky a péče, ale vrátí to jenom podmínečně, jenom tak, jak mu to bude vyhovovat. Když chovat opice, tak ve skupině a v chovatelském zařízení.“
„Je to jako s dětmi. Vstáváte každé dvě hodiny v noci, abyste mládě nakrmili, řešíte drobné bolístky, utíráte pokakané zadky… Jediný rozdíl je v tom, že zvířátka jsou vděčnější, jejich láska je bezvýhradná. Neplatí to snad jen u opic, jejichž vývoje je podobný jako u člověka, jen rychlejší. Třeba u kosmanů jsem několikrát zažila afektivní záchvaty, které mají dvou, tříleté děti, kdy kolem sebe kopou nožičkama, ruce mají zaťaté v pěst a vztekají se. Kosman Barnabášek dokázal vzteky i modrat a platilo na něj to samé, co funguje u dětí. Buď jsem na něj cákla studenou vodu, nebo jsem ho šoupla vedle do místnosti, ať si je tam sám a za dvě minuty z něj byla úžasná pusinkovací opička, která mě milovala. Ale jen do té doby, než jsem ho zase něčím vytočila, třeba když jsem ho hodlala nakrmit a on zrovna nechtěl.“
Celý rozhovor najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.