Veronika (32) a Jitka (33) procestovaly svět. Pak se staly kapitánkami historických lodí: »Námořnice« z Vltavy
Je deštivé ráno, nad Prahou se honí šedá mračna. Pro výlet na lodi se tedy tohle počasí rozhodně nehodí… „My ale jezdíme, i když mrzne,“ vítá mě s úsměvem blondýnka v námořnickém obleku. Za chvíli dorazí její tmavovlasá, stejně oblečená kolegyně a společně scházíme po příkrých schodech přímo pod oblouk Karlova mostu, do Pražských Benátek. Podél vratkého mola se pohupují čtyři historická dřevěná plavidla. Dvě z nich mají Veronika Řazáčová (32) a Jitka Hellimanová (33) na povel! Jsou totiž kapitánky těchto překrásných lodí. Když nastoupím, Jitka odmotává lano a Veronika startuje motor. Zařadí zpětný chod, kousek vycouvá a zanedlouho už vyplouváme zpod temného tunelu na denní světlo. Povídání o tom, jak se dvě křehké ženy stanou lodními kapitánkami, může začít…
Veroniku voda lákala už od dětství. Tatínek ji brával na projížďky ve člunu, s maminkou si později pořídila plachetnici a na Lipně se ji pak společně učily ovládat. „Nikdy to ale nebyl můj cíl nebo sen stát se kapitánkou,“ uvažuje Veronika, kterou se současným zaměstnáním svedla dohromady vlastně jen náhoda. „Při studiu jsem hledala nějakou brigádu a narazila při tom právě na Pražské Benátky. Pracovala jsem tu vlastně až do doby, než jsem se rozhodla vycestovat do zahraničí.“ V Anglii však u lodí nepracovala. Studovala, zdokonalovala se v cizím jazyce a přivydělávala si jako au-pair. K původní práci se vrátila až po návratu před pěti lety.
I Jitka věnovala jednu ze svých životních etap cestování. Několik let žila ve slunném Španělsku, kde se však, na rozdíl od Veroniky, kolem lodí pohybovala. „S kamarády jsem rekreačně jezdila na plachetnicích, pomáhala jim s prací okolo nich,“ vysvětluje brunetka. Moře ji okouzlilo natolik, že dokonce uvažovala o složení kapitánských zkoušek. „Nakonec jsem to odpískala. Zkoušky ve Španělsku jsou ve srovnání s těmi českými nepoměrně obtížnější.“ I tak ale v cizině načerpala kromě jazykových dovedností cenné zkušenosti, které po návratu brzy zužitkovala. „Po příjezdu do Čech jsem hledala nějaké stálejší zaměstnání. Bývala bych se asi znovu vrátila do Španělska, kdyby jeden z mých přátel nepřišel s nabídkou práce v Pražských Benátkách.“ Začínala tu jako průvodkyně a později, stejně jako její kolegyně, složila zkoušky, které ji opravňují v České republice kormidlovat malé plavidlo.
Když ženy někomu sdělí, že kormidlují loď, většinou se setkávají s překvapenými reakcemi. „Hlavně muži tomu zpočátku nemohou uvěřit,“ říká Jitka. „Jsou překvapení, protože to zaměstnání je samozřejmě určené spíše chlapům.“ Při práci se často musí nosit těžší věci, některá plavidla navíc mají tužší kormidla, takže je obtížnější je řídit. »V podpalubí« však skvěle funguje týmová spolupráce. Mužští kolegové kapitánkám vždy rádi pomohou. Kdykoli si s nimi lodě vymění a tu těžší část práce oddřou sami. „Na druhou stranu s námi rozhodně nejednají v rukavičkách,“ směje se Veronika. „Prostě nás berou jako součást kolektivu, což je strašně fajn.“
Vedle manuální práce tvoří velkou část náplně kapitánského zaměstnání i komunikace s návštěvníky. Nejpočetnější jsou tu především skupiny cizinců. O poznávání našeho hlavního města z vodní hladiny mají zájem povětšinou Evropané. „Přes léto sem zavítají Němci, Angličani, bývali tu hodně i Rusové, ale ti po příchodu ekonomických sankcí spojených s válkou na Ukrajině jezdí čím dál tím méně,“ vypočítává Veronika. „Na druhou stranu zaznamenáváme obrovský nárůst Asiatů a Arabů.“ Každá národnost se přitom chová specificky. „Angličan sedí a ani nedutá. Zato jižané jsou celkem hluční, nesoustředění a veselí. Většinou už dokážeme rozpoznat, z jaké země naši návštěvníci pocházejí,“ doplňuje svou kolegyni Jitka. Větší konflikty prý dívky nikdy řešit nemusely. Pouze ve špičkách, kdy do přístavu proudí davy turistů, se občas stane, že se lidé do lodí snaží dostat co nejdříve a všemi možnými způsoby.
Celý příběh najdete jen v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.
