Míšu (21) před devíti lety srazila opilá řidička. 20 dní byla v kómatu, má trvalé následky. "Prožila jsem klinickou smrt. Do života mě poslal Menšík!"
3 fotografie
Do jedenácti let to byla obyčejná holka. Vlastně, jak sama říká, spíše rošťanda. Závodně hrála kuželky, ráda trávila volné chvíle na dvorku s labradorským retrívrem Betkou a zbožňovala divadlo. Na kroměřížské základní škole působila v dramatickém kroužku, se kterým jezdívala soutěžit i do Vídně. V lednu to bude 10 let, co jí jediná minuta převrátila život na ruby… Michaelu Mikulenkovou (21) z Tetětic srazila opilá žena automobilem. A začal dlouhý její dlouhý boj o život…
Byl 10. leden 2006, všude bylo plno sněhu. Míša se vracela autobusem ze školy v Kroměříži domů ještě plná zážitků, co našla pod vánočním stromečkem. Nová zimní bunda, ale především velký plyšový pes jí udělaly velkou radost. Doma v Tetěticích vystoupila společně s dalšími spolužáky, při přecházení silnice šla jako první… „Viděla jsem, jak se blíží nějaké auto, ale bylo ještě hodně daleko, tak jsem si řekla, že přeběhnout stihnu. Nestihla. Řidička totiž jela rychleji, než je v obci povoleno, ale to je tady na denním pořádku, neboť motoristé vědí, že se zde neměří. Dokonce, jak jsem se později dozvěděla, byla řidička opilá, i když se odběru krve dlouho bránila. Myslela si, že s postupujícím časem z ní alkohol vyprchá. Po nárazu si pamatuji pouze na to, jak jsem skončila na předním skle a na řidičku rozhazující rukama,“ vrací se ve vzpomínkách k okamžikům, které jí ovlivnily další život, Michaela Mikulenková.
Jana Sadílková (34) je nadšenou brněnskou dobrovolnicí, nezištně a ve svém…
Celý článekNastávajících dvacet dnů strávila Míša v kómatu v brněnské dětské nemocnici. Z toho třináct dnů na anesteziologickém-resuscitačním oddělení a sedm na jednotce intenzivní péči. V té době si prošla Míša něčím, co je pro mnohé tabu. „Vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale stojím si za tím, co se mi v kómatu stalo. Plačící maminka mě jakoby držela u postele za ruku a tatínek mi předčítal z mé oblíbené knížky Běsík. Z těla jsem vyšla jako duch. Podívala jsem se na rodiče a vstoupila do dlouhé tmavé chodby, až jsem přišla do velké světlé místnosti, kde stál herec Vladimír Menšík. Nepromluvil na mě, jen mi stále rukou ukazoval, ať jdu pryč, ať se vrátím tam, odkud jsem přišla. Poslechla jsem ho, možná i on mi zachránil život. Ptala jsem se časem sama sebe, proč zrovna on. Možná to souviselo s tím, že jsem ho měla už jako dítě ráda a hrála jsem sama divadlo. Potom mi to už nějaký ten smysl dávalo. A byl to vlastně v té době herec, kterého jsem dobře znala, ale současně byl taky mrtvý. Později jsem se dozvěděla, že mě maminka opravdu za ruku často držela, jakoby mě ani ona nechtěla pustit někam pryč. Něco mezi Zemí a nebem určitě existuje,“ míní Míša, která si prošla klinickou smrtí. Probrala se až po dvaceti dnech. Bylo to hned po ránu, kdy u postele ještě neseděli rodiče, i když za ní do Brna jezdili den co den. Z Tetětic a zpátky je to přitom 120 kilometrů. Tatínek Míši přišel kvůli tomu, že chtěl být se svojí dcerou co nejčastěji, dokonce o práci. Maminka se musela současně starat doma o vážně nemocného dědečka Míši. „Po probuzení z kómatu jsem viděla jen bílé stěny. Došlo mi, že je něco špatně. Zpočátku jsem o mém zážitku s Menšíkem nechtěla nikomu říct, měla jsem strach, aby si nemysleli, že jsem se zbláznila. Vlastně jsem dlouho nevěděla, čím jsem si prošla. Rodina mi o kómatu řekla až při léčení v rehabilitačním ústavu Luže – Košumberk.“
Paní Věra (68) z Brna je vdovou od 25 let. Manžel se jí zabil v letadle se…
Celý článekPo nehodě začala svůj druhý život od píky. První rok nevnímala čas. Pravou stranu těla měla ochrnutou. Lékaři jí nedávali příliš nadějí na život, o chození ani nemluvě. Míša měsíc nemluvila, komunikovala pouze přes plyšového medvěda Pyžamáka. Na znamení souhlasu s ním mávala nahoru a dolů, při nesouhlasu do stran, a když byla naštvaná, tak s medvědem zuřivě cloumala dokola. „Byla jsem jako docela malé dítě. Mluvit jsem začala až měsíc po nehodě. První moje slůvka byla – máma, táta, a když jsem zavolala babičce, dostala jsem ze sebe jen: ba-bi. Můj zdravotní stav se začal prý rapidně zlepšovat až poté, co mi zemřel dědeček. Věřím, že mi daroval lepší život,“ říká Míša. Rodiče jí předčítali i proto, že nepoznávala písmena ani číslice. Číst, psát, mluvit i dýchat ji učili od základu. „Vysvětlovali mi třeba, že jednička vypadá jako bič. Dokonce jsem začala jíst maso, čemuž jsem se před nehodou bránila. Maminka z toho měla radost, ale dlouho jí to nevydrželo. Maso dnes v jídelníčku zase nemám,“ usmívá se Míša. Po propuštění z brněnské dětské nemocnice měla docházet k lékaři do Kroměříže, ale byla u něj pouze jednou. Vysadil jí totiž okamžitě všechny prášky, prý je už nepotřebuje. A tak se vrátila do Brna.
Celý příběh najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.
3 fotografie
