Alena Vlachová z Prahy si v 65 letech splnila sen. Vyrazila kamionem po Evropě a napsala nám o tom: Učím se jezdit jako spolujezdec!
Oslavila 65. narozeniny, ale rozhodně se na ně necítí. A sedět s rukama v klíně? To už vůbec není nic pro ni. Paní Alena Vlachová z Prahy si, ač v důchodu, stále shání práci, zdokonaluje se v němčině, jezdí na kole, in-linech i na běžkách, ráda plave. A teď si i díky příteli Jardovi (65), své dávné lásce, splnila sen – vypravila se na cestu po Evropě v korbě kamionu. O své zážitky z cesty se s námi paní Alena, matka dvou dospělých dětí, podělila s tím, že teď s přítelem Jardou podniká další dobrodružství. Koupil si totiž skútr, a tak je paní Alena spolujezdkyní nejen v kamionu, ale také na motorce…
Jak jsem jela kamionem do světa
Vždycky mě lákaly nové věci, poznávání neznámého, cestování. Tatínek mi kdysi říkal, že mám »boty z toulavého telete«. Ve dvaadvaceti letech jsem se dostala na několik let pracovně do Paříže a pak na služební cesty do různých částí světa. Ale cestovat kamionem, to se mi splnilo až nyní a navíc dvakrát! Jakmile mi Jarda, moje dávná láska, navrhl, zda s ním nechci jet na túru do Anglie, neváhala jsem ani chvilku. Před cestou nakupujeme proviant, čerstvý chléb a pečivo, sýry, salám, paštiky, polévky v pytlíku, ovoce, zeleninu, sušenky, pití a hlavně rozpustnou kávu, smetanu v prášku a cukr. Ještě doplnit pitnou vodu do kanystrů. Balím si tašku. – „neber si toho moc,“ říká Jarda – ale znáte ženské. Vždyť nevím, jak bude!
»Jaruška« startuje
Pro řidiče je auto druhá (někdy i první) láska. Dávají mu ženská jména, pečují o ně, vylepšují si je. Tomuto autu, krásné červené Scanii, dal jméno majitel firmy, když ho Jardovi předával. Je to »ženská«, tak Jaruška. Jméno nebo přezdívku šoféra často vidíte za čelním sklem. Když jsme nakládali, objevila jsem vedle cedule JARDA ještě další, se jménem ALENKA. Mám radost.
Ráno vyjíždíme ze Sušice, brány Šumavy. Na cestu vaří Jarek kávičku i pro mě. Pro něj je to droga. Směji se, že Jaruška jede na naftu a on na kávu. Vezeme náklad do Anglie. Trasa povede přes hraniční přejezd Všeruby, Německo, Lucembursko, Belgii, Francii a pak trajektem do Velké Británie.
Chlapům, kterým je prací »kulatá lopata«, se říká tirák – venku driver, chauffeur. A jsou to frajeři, kteří mají těžkou práci. Musí nejen umět dobře řídit, znát předpisy, dodržovat pravidla, vyznat se v mapách, domluvit se v cizí zemi, předvídat, mít trpělivost (to se ukáže dále, například při vykládkách), být v dobré kondici (vyměnit pneumatiku u velkého auta není jen tak), umět si poradit, když jeho kolový oř potřebuje něco opravit…
Žena na velkých kolech
Mezinárodní předpisy driverům nejen přikazují, ale také je chrání. Smí ujet maximálně 9 hodin za den, přestávky jsou předepsané nejdéle po čtyřech a půl hodinách a to nejméně 45 minut. Kontroluje to digitální tachograf. Stejně tak rychlost. Kvůli mně Jarda vybírá na přestávky parkoviště se sociálním zařízením. Večer mám další privilegium. Jsem prý host tak budu spát na pohodlnějším spodním lůžku, které je za sedadly. Nad ním je závěsné, které bude muset stačit na této cestě jemu. Jinak se mi opět potvrzuje, že při cestování, a nejen při něm, mají chlapi jednodušší život. My potřebujeme WC nebo místo někde stranou. Oni toto řešit nemusí. A šikovný chlap si poradí i s problémem, jako je ženská. Na noc dostávám kbelík s víkem do kabiny. A je to. Další specialitou je víkendové parkování. V letním režimu se totiž o víkendu nesmí jet. Jak vyřešit hygienu, mytí? Ohřeje se voda, vezme se lavór a mytí se odehrává na korbě za dveřmi. Trochu polní podmínky, ale já to zvládám a dokonce se mi to i líbí.
Silnicí i přes vodu
První den končíme na parkovišti Moseltal. Jsme v Schengenu před Lucemburkem. Jaruška má za sebou 614 km a 8 hodin 46 minut jízdy. Večeře, film na počítači a pak spát. Vstáváme po páté hodině. Spala jsem dobře. Kávička a v šest odjezd. Za pár minut jsme na Schell Berchem.
Je tu spousta kamionů, protože jde o nejvýhodnější místo pro tankování nafty v Evropě. A také jsou zde pro tiráky sprchy. Samozřejmě toho využíváme. Pak nezbytná káva a za hodinu nabíráme směr A6 Brusel.
Jsme v Port de Calais, Jarek předává papíry, dostáváme lístky s číslem LINE 140, tedy číslem dráhy, kterou najíždíme na loď. Spirit of Britain je moderní plavidlo, stejně jako její dvojče Spirit of France. Parkujeme v podpalubí a opouštíme Jarušku. Jedeme výtahem do pátého patra, kde je část určená jen pro řidiče. Kartou si otvíráme dveře restaurace s odpočivným koutem s lehátky a sprchami!
Přístav Calais opouštíme v 15.20. Dáváme si čokoládu, kávu a džus. Míříme na palubu, kde se dá kouřit a také fotit. Cvakám pilně, na obzoru jsou bílé skály Doveru. V 17.10 opouštíme trajekt a jedeme směr Londýn. Jarda je úžasný, zcela bez problémů se přeorientuje na jízdu vlevo! V Toddingtonu, kde je parkoviště vyhrazené pro kamiony, jsme ve 20.15. Zde pro dnešek konec, 659 km. Za parkování se platí 22 liber. Dostáváme poukázku na 9 liber na jídlo, to použijeme ráno na sendviče. Dobrou noc.
Celý text najdete jen v tištěném Aha! pro ženy, V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.