Květa Fialová: Muži jsou jen zvoraný poddruh!
12 fotografií
Muži ji měli za sexsymbol, ona je přitom nesnáší. Políbila ruku Dalajlámovi a smrt bere jako nejlepší cestovku. Herečka Květa Fialová (84) je zkrátka originální vzhledem ale i svými názory a přístupem k životu. A ten nebyl pokaždé procházka růžovým sadem, i když ho za takový považuje…
Jak to děláte, že stále záříte? Máte nějaký recept na dobrou náladu?
„Negace není. Nesmíme ji připustit.“
Kde dobíjíte energii, abyste ji mohla rozdávat okolo sebe?
„Beru ji ze života a z toho všeho, co mě obklopuje. Mám tady Budhu, ke kterému mě přivedla už v dětství maminka, Vaška Havla, tady mám Dalajlámu a taky andělíčky. To všechno mi dodává pozitivní energii.“
Všechny věci, které tu máte, jsou dárky?
„Něco jsou dárky, co jsem dostala a něco jsem si také pořídila sama.“
Je mezi věcmi něco, co je vám nejbližší nebo něco, k čemu máte velký vztah?
„Nevím, no tak snad všichni ti Budhové. Mám tady ale také od Vašíka Havla tamhle trpaslíka. Jednou byl na nějakém mém představení a celou dobu s ním seděl v první řadě. Po představení mi ho pak dal jako dárek. Znali jsme se moc dobře, protože on bydlel tady přes zahradu kousek ode mě. Znali jsme se z divadla, protože on tam dělal kulisáka a znala jsem i Olinku a Dášu.“
O lásce… První manžel byl Ferda Mravenec
A co ten velký Ferda Mravenec, který sedí na křesle?
„To je můj manžel. Chodila jsem do třetí obecný, to bylo ještě v dávnověku. Zamilovala jsem se do něj. Když jsem o něm četla knížku, tak se mi zdál jako nejúžasnější bytost na světě. Takže když jsem byla za první republiky v klášteře v Dobšiné, tak jsme s kamarádkami vnikly do kapličky a oni mě tam s ním oddaly. Jenže do toho vtrhly řádový sestřičky a říkaly, že jsme znesvětily pána Boha a toho Ferdu zabavily. Nikdy mi ho nevrátily . Tenhle je samozřejmě jinej. Já jsem tedy oddaná dvakrát. Pavla Hášu jsem si brala na úřadě a Ferdu v kostele.“
Říkala jste, že k buddhismu vás přivedla maminka, jaká byla?
„Maminka žila s dědečkem, který byl lesní rada, v Rusku. Bohužel je tam ale zavřeli do gulagu a tam maminka přišla o nohu. A právě v gulagu v přišla v osmnácti k tomu buddhismu.“
To pro ni muselo být hodně těžké…
„Ona měla vysokou protézu a pořád ji to bolelo. V tom pahýlu měla křeče. Byla naprosto úžasná, že s tím dovedla žít. A to nebyla jediná věc, se kterou se musela vypořádat. Tatínek umřel, když jsem byla hodně malá. Měla invalidní důchod a dostávala jen 550 korun měsíčně. Proto jsem ji, jakmile jsem mohla, posílala peníze.“
Kolika let se maminka dožila?
„No osmdesáti ne. Mně už je 84 a ona se dožila 79.
Bydlela s vámi?
„Bydlela na Slovensku v domečku. Celý život žila skromně a samozřejmě nikdy nejedla maso ani vajíčka. Jedla hlavně brambory a mlíko.“
O vás je známé, že vyznáváte také skromný životní styl, měla na to vliv maminka?
„Možná, že trochu jo. Já mám třeba kamarádku, která pořád říká: Já mám na něco chuť. Ale to mě nikdy nenapadne. Já jím většinou jen když mám hlad. Teď už ani nevařím, protože můj muž už je na nebesích. Ráno si třeba namažu chleba lučinou a přes den chodím a tak zobu. Když má ale někdo přijít, tak uvařím kulajdu nebo něco takového.“
Takže nepatří mezi požitkáře?
„Ne, to vůbec ne. No, když ale někde jsem a hrajeme divadlo, tak nám nabídnou, nebo si jdeme s kolektivem někam sednout na oběd. Ale to nejsem taky náročná, většinou si dávám smaženýho sejra nebo salát.“
O mužích…Chlap myslí jenom na »to«!
Požitky jsou spojené i s muži a ty prý moc nemusíte…
„No, muži jsou takový zvoraný poddruh. Oni za to nemůžou, víte, protože oni přemýšlejí jinou částí těla než ženský. Pan doktor Uzel to říká dobře, že když chlap vidí babu, tak myslí jenom na to. Jenže baba si chce popovídat. A co chlap nesnáší, je právě povídání. Takže takhle to tak trochu je.“
Ale ve vašem životě se přeci muži pohybovali…
„Mužský taky dovedou být fajn. Tak já hlavně nenávidím sex, týmovej sport a politiku. To jsou upřímně nejnegativnější věci na světě.“
Co vás k takovému názoru přivedlo?
„No, mě v patnácti znásilnili Rusové. Ti se postarali o všechno.“
Poznala jste vůbec lásku?
„A tak to jo. Taky jsem se zamilovala, ale každej chlap chce tyhlety záležitosti. No ale mužský za to nemůžou. Oni se tak už narodili. Stejně tak jako ježek nemůže za to, že se narodil s tím, že má bodliny. Já se stýkám jenom s těmahle klucííma, který jsou jinak naladěný. A s nima je to božský.“
Máte tedy hodně přátel z řad homosexuálů?
„Celoživotně mám.“
Vy jste se také netajila tím, že jste měla přítele, který byl o hodně mladší a byl homosexuál, platí to pořád?
„No jo pořád. My spolu hrajeme divadlo. On má ale svýho přítele.“
Měla jste hodně nápadníků?
„Podívejte se, nápadník je ten který myslí jinou částí těla než srdcem. Tak ty ne. No a pak jsou ty klucíí, který mám ráda.“
Byla jste ale přeci vdaná?
„V padesátémsedmém jsme začali být s Pavlem spolu. Pak jsme měli Zuzanku. Tý bylo už dokonce padesát. No, a když měl Pavel toho Alzheimera, tak to bylo těžký.“
Jak jste to zvládala?
„Bylo to hrozný, když tu nemoc dostal. Porazila ho tramvaj, on spadl na hlavu a od toho se to odrazilo. Ale byla jsem šťastná, že byl v takovým specializovaným zařízení, kde o něj dokonale pečovali. Ve stavu v jakém byl, u něj musel pořád někdo být, jinak to nešlo.“
Manžel byl tedy jiný muž než ty ostatní?
„No, nebyl, ale chápal mě. Uvařila jsem mu, vyprala a to je taky důležitý…“
Bylo to tím, že byl podobný tatínkovi?
„Tak tatínek byl takovej přísnej. Byl ruský legionář za první světový války a hlavně brzy umřel.“
O smrti…Tělo je odpad, který se spálí nebo shnije!
Věříte na to, že se s tatínkem, maminkou i manželem potkáte po smrti?
„Myslím, že duše má nějakou hodnotu, takže nějaký ty silný se sejdou.“
Vy jste kdysi řekla, že smrt je nejlepší cestovka…
„Samozřejmě. Aby jste se s těma lidma sešli nemusíte přeci do žádný cestovní kanceláře. Takhle musíte do Čedoku a tam to máte jednodušší. Potkáte se s lidma, kteří se neviděli už několik let nebo reinkarnací. Cestujeme životem i stoletíma.“
Takže když vám odejde někdo blízký, tak to berete lépe než ostatní?
„No tak to ne, to je vždycky strašný. Jistě, že tady s tou smrtí uděláte vždycky někomu nepříjemnost, když natáhnete zobák. Mně je to líto ne proto, že umřu já, ale že dcera Zuzanka tu bude sama a bude muset řešit byt a tyhle věci spojené se smrtí. Vždycky, když někdo odejde, je to smutný.“
I přesto, že je vám už 84 let pracujete. Jste hodně vytížená?
„Pořád hraju. No, mám toho dost. V Praze hraju v divadle u Hasičů, v Bránickém divadle a jezdím taky po republice a do Hradiště. Vylezu na jeviště, mluvím a pak zase zalezu…“
Není to náročné?
„Náročný to je, když jste rozmazlená.“
Co vás vůbec přivedlo k divadlu?
„Já jsem šla k divadlu, v šestnácti do Těšína. Až pak jsem šla na konzervatoř a od tý doby jsem byla furt po divadle.“
Jaké byly reakce doma, když jste oznámila, že chcete jít k divadlu?
„No tak tatínek umřel brzy, maminka měla tu protézu, tak jsem musela něco dělat. Já vždycky říkám, že se mi zdálo o Kajetánu Tylovi, a ten mi řekl, umíš h*vno tak jdi k divadlu. Tak jsem se sebrala a jela v šestnácti do Těšína. Pak jsem šla k Werichovi, jestli nepotřebuje herečku, no a něco jsem mu předvedla a bylo to. Dokonale se potvrdilo přísloví, že je líná huba holý neštěstí. Když někdo pořád brečí, že se mu něco nepodařilo, no tak se musí sebrat a něco s tím udělat.“
Vy si s ničím nikdy neděláte hlavu?
„No to se musí. Jinak to nejde.
Měli by vás ukazovat v domovech důchodců, protože dokážete dodat energii a chuť do života…
„No vždyť já tam taky jezdím, a dělám to zadarmo. Člověk je šťastnej, když nemusí za všechno chtít peníze. Povídám si tam s babama a říkám jim, že musí milovat ty svý nemoce. Nemusíme na ně nadávat. Většinou jsme si je zapříčinili sami. Tělo je odpad, který se někde spálí nebo shnije.
Není to příliš drsné přirovnání?
„No, je to tak. Staráme se o to, mejeme to, oblékáme to, aby tomu nebyla zima tomu tělovi. V žádném případě taky nepatřím mezi ty tipy, kteří si o sobě myslí, že teď jde něco krásnýho. To nejsem já a nikdy taky nebyla takový ten tip, co je samý ego ego ego.“
Říkala jste, že dceři už bylo padesát, tak to už jste také babičkou?
„To jsem. Vnučka je devadesátej ročník a teď se vdávala.“
To se tedy brzy stanete i prababičkou…
„To nevím, možná… Já nemám tyhle pocity? Co bude, to bude.“
Jaká jste babička?
„Tak já vnučku viděla minimálně. Pořád jsem někde hrála. Denně jsem byla v divadle a tak ani nešlo, abych někde hlídala. Pořád denně někde skotačím.“
Našla jste si čas například na odpočinek spojený s cestováním?
„S Naděnkou Konvalinkovou vždycky když je v lednu v divadle volno, tak letíme do Egypta. Měla jsem také to štěstí, že jsem natočila nějaký filmy, díky kterému jsem byla i v Kambodži.“
Která země se vám líbila nejvíc?
„Všecko je krásný. Ale vždycky když jsem v Praze, tak koukám na ty Hradčany a obdivuju je, jak jsou hezký. No, a teď furt jezdíme na zájezdy. Koukám z okýnka na mraky a obdivuju přírodu. Je zázračná. Pán Bůh a příroda jsou nejlepší architekti.“
K cestování patří také auto, řídíte ho nebo řídila?
„Mám řidičák, ale nemám auto. Můj muž měl auto, moje dcera má auto, a když mě někdo potřebuje, tak mě odveze. Jinak jezdím metrem nebo tramvají. A když jedu do Uherského Hradiště, sednu do vlaku a čumím z okna.“
Když cestujete veřejnými prostředky, poznávají vás lidé?
„Ale jo, vždycky něco řeknou a chtějí podepsat fotku. Zatím ještě nikdo neřekl: Ty krávo, co tady děláš?“
Nestalo se vám někdy, že se našli lidé, kteří zneužili toho, že jste až příliš laskavá?
„Člověk dostane mockrát přes držku. Ale to je v pořádku. Čím víckrát dostanete do držky, tím víc vydržíte.
Vydržíte toho hodně?
„Mám toho hodně za sebou, ale v současné době prožívám nejlepší léta mého života. Člověk totiž všechno ví, zná a viděl.“
12 fotografií
,ty uz chlap nehrozi 
