Exkluzivně Agáta Hanychová po porodu: Těhotenství není hezká věc

Tak to máte konečně za sebou, Agáto! Gratulujeme! Jak se cítíte?

„Zpočátku jsem si myslela, že těhotenství je roztomilá věc a ženská ho prožívá tak, že má krásné šatičky a kulaťoučké bříško, pak dvakrát zatlačí a narodí se miminko, které romanticky kojí. Pak jsem pochopila, že to tak úplně není. Je to devítiměsíční stres, který vyústí v něco strašného.

I když ten porod díky panu doktoru Vlkovi naštěstí nebyl úplně hroznej! (smích) Ale ten první strach o dítě je neuvěřitelnej a za své vzala i ta další představa – když se snažím Kryšpína přiložit  k prsu a přimět ho, aby nasál, je to pro mě zatím nadlidský úkol.“

Mluvíte o stresu, přitom se zdálo, že jste si těhotenství užívala...

„Neužívala. Měla jsem šílený deprese, první tři měsíce jsem chtěla Mirka zabít a poslední dva taky. Nebylo to se mnou vůbec jednoduchý. Musím poděkovat svojí rodině za trpělivost. Vzájemně jsme to spolu přežili. Protože já byla fakt poslední dobou hodně nesnesitelná.“

Takže ta Agáta, kterou známe z večírků, to bylo jen divadlo, póza?

„Přesně tak. Deprese jsou možná silné slovo, ale byla jsem naštvaná, uplakaná a náladová. Na těch večírcích jsem se tvářila, jak jsem musela, nechtěla jsem, aby do mě každý viděl a prožíval moje těhotenství. Nemusí každý vědět, jaká jsem doopravdy, ta pravá Agáta patří těm skutečně nejbližším.“

Vytušila jste před porodem, že se k němu schyluje?

„V úterý jsem byla na kontrole a už tajně doufala, že si mě tam nechají, ale pan doktor řekl, že mám přijít až následující den v sedm ráno. Máma u nás spala, protože pan doktor řekl, že mi může prasknout kdykoliv voda. A já jsem hysterický »mamánek« a chtěla jsme ji mít u sebe. Už mi nebylo dobře posledních pár dní, Kryšpín se hodně hýbal a kopal. Cítila jsem takové stahy.

Chtěla jsem porod uměle vyvolat, protože už jsem nemohla, ale všichni – hlavně máma a babička – mně domlouvali, ať to vydržím. Naštěstí pan doktor se rozhodl, že porod opravdu vyvolá, protože se mu nezdálo, jak miminko přibírá a jak se v břiše hýbe.“

Prý se k tomu rozhodl, protože viděl, že má miminko pupeční šňůru omotanou kolem krku.

„Ale mně to neřekl. Neřekl to nikomu... Počkejte... Co to dělá to moje dítě? (odkládá telefon a sklání se nad postýlkou) To jenom zívá! (smích). Takže tu šňůru tam viděli všichni okolo, i úžasná sestřička, která mě učila dýchat, když jsem měla bolesti.

Kryšpínova dechová frekvence totiž nebyla tak vysoká, jak měla. Jenže my to nepoznali, nevěděli jsme, jaká ta čísla mají být v normálu. A já jsem za to ráda, že mi to neřekli, protože bych byla tak vystresovaná, že bych nemohla ani zatlačit a nechala si rozříznout břicho.“

Rodila jste přirozeně, což není samozřejmostí. Uvažovalo se v nějakém momentu o císařském řezu?

„Od začátku jsem si říkala, že nechci rodit jako všechny ty modelky císařem, že to vydržím, ale po prvních deseti kontrakcích jsem myslela, že to nezvládnu a že to nedám. Protože to je opravdu strašná bolest. Naštěstí v dnešní době epiduralu se to dalo vydržet.

Máma s Mirkem byli v posledních dnech neustále při vás, prý byli i na sále.

„Nebyli přímo na sále, ani jeden! Byli sice neustále se mnou, ale když jsem začala tlačit a rodit, museli do přípravny, což je místnost hned vedle sálu. Když se nechají otevřené dveře, můžou pozorovat dění na sále. Řekla jsem jim, že se můžou koukat, ale já je nechci vidět.“ (smích)

Rodila jste osm a půl hodiny, ale porody bývají i mnohem delší, třeba dva dny. Byla jste připravena na takovou možnost?

„Já si myslela, že když v sedm nastoupím, v deset mám miminko. I přesto, že jsem načetla spousty těhotenské literatury, doufala jsem, že u vyvolaného porodu to bude rychlejší.“

Jaké byly vaše první pocity?

„Hodně zvláštní. Byla jsem úplně vyřízená, ale tak šťastná, že se to ani nedá popsat. Samozřejmě přišel pláč. Hned jak se malý narodil, tak mi ho dali na prsa. První, co jsem chtěla, bylo, aby mi paní doktorka řekla, že je v pořádku.“

Kdo přestřihl pupeční šňůru?

„Pan doktor se otočil k Mirkovi a jak Kryšpína držel v ruce, tak se ho zeptal, jestli si nechce střihnout, ale já zasáhla. Zakřičela jsem že ne, ať to přestřihne pan doktor.“

Už malého kojíte?

„Zkouším, aby začal cucat. Jak řekla máma, je to asi jediný chlap, kterému se nelíbí moje prsa, přijdou mu moc velká. Zatím nemám mlíko, snažíme se, aby se to zlepšilo. Čím víc to bude zkoušet, tím to bude lepší.“

Komu je podobný?

„Pusu má po mně a čelo po Mirkovi.“ (smích)

První noc proběhla v klidu?

„Nezamhouřila jsem oka. Ležela jsem v pokoji a pokaždé, když jsem zaslechla z novorozeneckého oddělení pláč, běžela jsem se tam podívat, jestli to není Kryšpín. To je taková místnost, kde leží společně asi dvanáct miminek, vedle pokojů rodiček.

Ale nebyl. Jenže když jsem se vrátila na pokoj, měla jsem vždycky utkvělou představu, že to je on. Tak jsem se tam celou noc chodila dívat. Sestřičky mi říkaly, že je to normální a ať si to tak neberu. Asi třikrát za noc mi ho přinesly přiložit k prsu. A od rána jsem ho měla u sebe celé dopoledne.“

Vaše máma Veronika vás nechala po porodu s Mirkem, abyste si užili první okamžiky jako rodina. Jaké byly?

„Mirek malému nalepil na záda samolepku se jménem, takže vypadal jako hokejista. (smích) Pak šel s kamarády slavit. Když jsem mu druhý den v šest ráno volala, říkal mi, že jde akorát spát. Takže toho našeho chlapáka pořádně zapil.

Ve čtvrtek už jsme čekali na návštěvy Kryšpínových dědečků – mého a Mirkova táty. A máma je tu skoro pořád, i ten první den se ještě vrátila a byla tu se mnou asi do jedenácti do večera.“

Fotogalerie

7 fotografií