Zpěvačka Aneta Langerová (23): Nejotevřenější rozhovor všech dob! S přítelkyní jsme si daly pauzu! A navíc: O svatbě a o adopci dětí!

NOVÁ ANETA

Vaše nové album se stejně jako jedna z písní jmenuje Jsem. Jaká je Aneta Langerová necelých šest let od svého vítězství v SuperStar? Jak se změnila?

„Jsem sebevědomější. Mně hrozně prospělo, že jsem tu mohla šest let hudebně fungovat a inspirovat se ostatními muzikanty. Aneta je tedy zásadně jiná, než byla dřív. Už nechodím s hlavou dolů, za svou muzikou si už stojím, nemám potřebu se furt všem omlouvat. Mám co nabídnout a vím o tom.“

Rok 2004: Aneta Langerová krátce před začátkem SuperStar, když ji ještě veřejnost neznala.

Aneta přesně věděla, kudy by se její kariéra měla ubírat. Nálepky produktu reality show se rychle zbavila.

Jaká je Aneta v kolektivu svých přátel, kterým může důvěřovat?

„Velmi extrovertní, až někdy opruzující ostatní, protože když se v kruhu svých přátel uvolním a rozjedu, tak je to většinou v momentě, kdy jdou všichni spát, a to jsem pak velice neodbytná. Když se opiju, není přede mnou úniku.“

Jak se to vaše opruzování projevuje?

„Nechci je nechat spát. Používám i citové vydírání, že mě v tom teď přeci nemůžou nechat. Většinou podlehnou, ale už mě znají a smějí se tomu. Já se rozjíždím později. Nejdřív se rozkoukávám, něco popiju a pak už je to úplně geniální.“

Jak vidíte sama sebe za deset let?

„Byla bych ráda, kdybych se mohla odstěhovat z Prahy. Chtěla bych žít někde na venkově, kde bych mohla tvořit a být tam v klidu, ten shon v Praze mi nedělá dobře. Chtěla bych zmizet někde mezi stromy.“

Nejlepší relaxace? Třeba na kole.

A za dvacet let?

„Doufám, že za sebou budu mít několik desek, které budou kvalitně stoupat tak, jak je to podle mého názoru doteď. Doufám, že to bude takové, že se z toho lidi zblázní.“

ADOPCE DÍTĚTE

Plánujete mít v tu dobu už rodinu?

„U mě je to složitější. Se svou partnerkou si nemohu jen tak pořídit dítě. Mám ale tatínka, bratra a sestru s jejich dětmi a jsme velká rodina, takže samotou určitě trpět nebudu.“

Třeba v tu dobu už adopce nebude problém.

„To je také dosti složité. Furt tady existuje xenofobie vůči lidem, kteří to nemají normálně, že to není chlap a ženská. I když mám okolo sebe spoustu lidí, kteří mi říkají, že to není nic divného, tak sama cítím, že to tak není. Sama si říkám, proč to ti lidé mají takhle jako já, když potom nemohou mít děti přirozenou cestou. Sama si pokládám otázku, jestli je to správné. Tím ale myslím na to dítě, aby nedoplácelo třeba na šikanu kvůli odlišným rodičům.“

Jaký máte k adopci vztah?

„Vlídný. Je daleko lepší, aby to dítě mělo nějakou rodinu než žádnou. Když na ulici vidím, jak matka křičí na své dítě, tak si říkám, kolik lásky bychom mohly tomu drobečkovi dát. Podělit se s ním o naši společnou lásku, aby to dítě bylo šťastné. Jednou se to snad v Česku povolí a půjde to. Samozřejmě budou platit všechny ty testy, jestli je člověk psychicky v pořádku a zabezpečený, aby dané dítě dokázal vychovat.“

Díky své tváři bojujete za nevidomé se Světluškou, neplánujete se zasadit za právo adopce homosexuálními páry?

„Sama to nepřipravuju, zapojím se podobně jako u Světlušky. Projekt je ale teprve ve fázi příprav, nechte se překvapit.“

Je pro vás Česko tím pravým místem pro život?

„Nemám tendence utíkat někam za teplem. Mně tady nejde o počasí, ale o to, že mám Česko ráda. Jsem vlastenec, který se tu chce zasloužit o to, aby některé věci byly lepší a žilo se ve společnosti lépe.“

Například?

„Třeba také aby si lidi jako já mohli adoptovat děti a ony nemusely vyrůstat v ústavech.“

LÁSKA, NEVĚRY, ROZCHOD

Co pro vás znamenalo vaše odhalení?

„Ulevilo se asi všem, kteří s tím měli něco společného a věděli o tom. Pomohlo mi to a jsem ráda, že jsme zamezili tomu, že se k tomu nechá člověk dotlačit. To, jak o mé orientaci psal tisk, mi i pomáhalo, jak tomu čelit vůči veřejnosti. Není to úplně jednoduché, ale zároveň na tom nic není. Je to v pohodě, takže když se tě na to někdo zeptá, tak to řekni. Jsem za to hrozně ráda, že je to venku. Může to někomu pomoct a můžu se teď zapojit do nějakých projektů, aby to tu lidi nevnímali jako nějakou úchylárnu, která je ale ve skutečnosti láskou.“

Plánujete se svou přítelkyní registrované partnerství?

„Na tyhle věci, jako je třeba potvrzení lásky, moc nejsem. Vnímám to spíš jako jen papír nebo rodinnou oslavu. Zatím to nijak neřeším, ale třeba to na mě jednou přijde. Daleko důležitější mi ale třeba přijde právě ta adopce dětí. Jak pro ty děti, tak pro ty lidi, kteří by chtěli mít rodinu a podělit se o svou lásku. Dát dítěti možnosti, aby mohlo studovat a dělat, co bude chtít.“

Žárlíte na svou přítelkyni?

„Nevadí mi, když jde přítelkyně na kafe s někým jiným než se mnou. Naopak jsem za ni ráda, protože si rozšíří obzory, pozná nové lidi a získá nové zkušenosti.“

Co si myslíte o nevěře? Nebo jak se vaše názory na ni postupem času vyvíjely?

„Každý nevěru vnímá jinak. Takovou tu tělesnou nevěru ani dotyky a polibky nehlídám, nepřijde mi to důležité.“

Když ve vašich textech čtu mezi řádky, tak to vypadá, že jste se při tvorbě desky rozešla a znovu dala dohromady s vaší přítelkyní.

„Ano, byla to krize, kdy odbyl čtvrtý rok našeho vztahu. Objevily se nějaké věci, které nás na chvíli rozpojily. Ale ta pauza nás zase posunula strašně kupředu. Na mém albu jsou zaznamenané ty deprese. Ty noční stavy, kdy se člověk učí na maturitu a nechce udělat maturitu, jen chce být zase s tím, koho má rád a miluje ho. Teď už jsem ale zase moc šťastná.“

V písni Amor zpíváte o lásce na první pohled, věříte v ni? Jaká byla vaše první láska?

„Ano, věřím. Prvotní impuls je velice důležitý, i když to pak může být úplně jinak. I mně se to už stalo. To úplně první pobláznění bylo ve školce, kdy všichni měli přítelkyně a přítele, aby mohli společně chodit za ty ruce. A to, jak se ti chlapci prali o dívky, mi jako malému dítěti přišlo hrozně fajn. Jenže pak jsem si samozřejmě začala uvědomovat jiné věci, které pro mě byly mnohem zásadnější, a já se s nimi musela vypořádat. Takže první Amor, který mě doslova zastřelil, přišel až později, ne v té školce.“

Proč vás zastřelil? Nedopadlo to dobře?

„Dopadlo a nedopadlo. Je těžké to soudit, protože v lásce věci mám tak, jak je mám, a je moc těžké najít v útlém věku někoho, kdo to má stejně. Říkám tedy, že mě Amor zastřelil, protože mě to nejdřív chvíli trápilo. Ale pak jsem to už z těch lidí dokázala vycítit.“

Takže ta první láska byla neopětovaná, jelikož jste to ještě správně nevycítila, a proto jste se trápila?

„Ano, dá se to tak říct.“

NEJÍ, NESPÍ

Jak by vypadal váš ideální den?

„Jela bych s taťkou na houby anebo s přítelkyní na výlet. Nejvíc jezdíme do Janských Lázní, po Krkonoších, po Jizerkách. To jsou místa, která máme v mojí i v její rodině spojená s dětstvím, takže tam jezdíme za krásnými vzpomínkami. Ale prožívám ideální dny také na turné, kdy za sebe nemusím mít zodpovědnost v organizačním slova smyslu. To mě vždycky někdo postaví na zvukovku, já ji udělám. Pak mě pošlou na oběd a zas zpátky a to mě hrozně baví. Je geniální, když za vás někdo rozhoduje, kde se najíte, co si tam dáte. To úplně zbožňuju, nad to není. Po turné se mi po tom vždy stýská.“

Jak to zvládáte po turné, kdy vás nikdo neorganizuje?

„Mám problémy si něco uvařit a vůbec se najíst. Pokud doslova neumírám hlady, tak nejím. Mě tahle záležitost prostě nebaví, stejně jako spaní a takové ty blbosti kolem, i když vím, že jsou moc důležité.“

VOLÁNÍ O POMOC

Zpíváte o mamince už třetí píseň, nejnovější se jmenuje Vzpomínka. Jaké jsou vaše vzpomínky na ni? Mluvíte s ní někdy?

„Naučila jsem se mámu vnímat skrze sebe, jelikož jsem její součástí. Nemluvím k ní už nahlas, pokud to není úplně nejnutnější. Těch vzpomínek je nepočítaně. Jak spolu pečeme placky. Když mě učila mluvit anglicky. Anebo když mě jako nemocnou omylem opařila. Máma mi přinesla vařící hrnec s tou inhalací a nechtěla, ať vstávám z postele. Myslela to dobře, ale já jsem to na sebe zvrhla a byla jsem celá popálená. Byla hrozně nešťastná a neustále se mi omlouvala. Hrozně si to vyčítala a já ještě dnes vidím ten její výraz, tu starostlivost, lásku a to propojení se mnou. Nebo jsem si teď vybavila, jak jsme spolu na chalupě obracely seno. Moje dětství bylo hrozně pestré i díky tomu, jak se o nás rodiče starali.“

Máte bratra i sestru, a přesto zpíváte o jedináčkovi, proč? Cítíte se tak?

„Nesnáším se za své tendence sebelítosti, kdy je mi opravdu špatně a opravdu nikdo si toho nevšimne. Já si totiž neumím říct o pomoc, a ačkoliv mám rodinu opravdu velkou, někdy si připadám jako jedináček. Ale samozřejmě jsou i chvíle, kdy mě zaplavují láskou a je mi krásně.“

Jak to vypadá, když je vám zle? Jak voláte o pomoc?

„Když je mi psychicky zle, nemluvím a říkám si, kdy už někdo přijde a řekne: »Anetko, ty chudáčku, copak ti je?« Volat o pomoc opravdu neumím, takže spoléhám na to, že mě mí blízcí znají a poznají to.“

POKUŠENÍ, ZLOZVYKY

Zpíváte o pokušení. Co vás pokouší a jak odoláváte?

„Chtěla bych si vyzkoušet, jaké to je skočit při koncertě do lidí jako třeba Kurt Cobain. Samozřejmě bych tomu musela přizpůsobit svou muziku, ale je jasné, že ke mně se to vůbec nehodí. Je to jen můj hloupý nápad.“

Co na vás okolí nemá rádo?

„Jsem puntičkářka a nesnáším, když někdo nesplní, co slíbí. To pak hrozně opruzuju. Mám ráda, když někdo má smysl pro detail, obzvlášť v hudbě. Mám na své muzikanty přísné nároky, ale neplatí to o domově, tam je normální klasický bordel. Tam je to u mě v pořádku. (smích) Jinak mé okolí nejvíc štvou moje nemluvící nálady. Chvíle, kdy je nějaký problém a já to chci vysvětlit, ale nemůžu. Nedokážu ze sebe dostat ani slovo, ale v hlavě mi to všechno běží. Jsem na své okolí nepříjemná, protože vím, že mi to odpustí. Nesnáším se za to.“

Míváte nějaký sen, který se vám často opakuje?

„Ano, je o vesmíru, kdy lítám kosmickou lodí. Ale nevím proč. A když dřímám, tak vymýšlím plán, kdyby tady třeba byla válka anebo by nás třeba chtěla postřílet mafie v našem baráku, kde bydlím, což nevím proč, ale stát se může cokoliv. Tak plánuju, jak bychom jim utekly. Jak bych to rychle vysvětlila svojí přítelkyni, která spí vedle mě a které bych se snažila říct: »Teď nemluv, poslouchej mě, já to mám všechno vymyšlené!« Takže kdyby bylo nejhůř, plán mám.“ (smích)

Co je pro vás největší bariérou?

„Učím se ovládat svůj vztek. Vztek na sebe sama, který mi brání otevřít se lidem a komunikovat s nimi normálně a nebýt cholerický blázen. Jsem hodně vzteklá, ale jen na sebe, ne na jiné.“

Jak vznikal rozhovor:

S Anetou jsme se neviděly poprvé, takže jsem moc dobře věděla, co od ní mohu očekávat. Přišla nenápadná křehká dívka zahalená v šátku a čepici, která si objednala svůj oblíbený mátový čaj s medem a jako správná vegetariánka si k obědu vybrala tofu hamburger. „Maso by mi nejspíš chutnalo, ale měla bych pocit, že koušu do člověka,“ vysvětlovala Aneta, která je nyní mnohem sebevědomější a po svém přiznání sexuální orientace se cítí svobodnější. I když o některých věcech stále nebyla schopna mluvit přímo, bylo znát, že jí spadl kámen ze srdce, že již nemusí přemýšlet, jak na kterou otázku odpovědět, aby se »neprozradila«. O své mamince, která spáchala sebevraždu, když byla Aneta malá, mluvila s něhou a smála se, i když vyprávěla, jak Anetu omylem opařila a ona byla celá popálená. Doprovod jí neodmyslitelně dělal její bratr Nikola, který je zároveň jejím manažerem. „A velkou oporou v jednom,“ dodává Aneta.

Křehká Aneta Langerová je nyní mnohem sebevědomější.