Kanaďan (†41) věděl, že rakovinu nepřemůže: Deník o umírání...

Derekovy poslední dny

14. dubna

„Konec se blíží, dlouho už to trvat nebude. Rozhodně nemíním jen čekat na smrt.“

21. dubna

„Občas si se ženou říkáme, že se rozebíráním mého umírání zbytečně trápíme a ztrácíme čas. Ale je to realita, už je jasné, že to jinak nedopadne. Sedáváme spolu na mé nemocniční posteli, která je mimochodem celkem pohodlná, a pláčeme.“

22. dubna

„Doufám, že se doplazím k volbám. Dám všechno do toho, abych vylezl z auta a pak po schodech. Když to dokážu já, zvládnete to taky.“

23. dubna

„Jsem dojat tím, že J. H. si na mě našla čas a utratila tolik peněz, aby se se mnou přijela rozloučit. Je to naše poslední šance, moje poslední šance, moje poslední Velikonoce, moje poslední jaro.“

27. dubna

„Když jsem bolestivě a komplikovaně vystupoval z auta, došlo mi, že teď už nemocnici opustím až na márách... Odteď jsem oficiálně upoután na lůžko.“

4. května

„Je to tady, jsem mrtev. A tohle je můj poslední příspěvek na tento blog. Požádal jsem svou rodinu a kamarády, aby tuto připravenou zprávu vyvěsili za mě. Jestli jste mě znali ve skutečnosti, asi už to víte odjinud, berte tyto informace tedy jen jako potvrzení: narodil jsem se 30. června 1969 ve Vancouveru v Kanadě a zemřel jsem 3. května v Burnaby ve věku 41 let na rakovinu střev. Všichni jsme věděli, že to přijde. Pojem »všichni« zahrnuje mě a moji ženu Airdrie, mé rodiče Hikku a Juergena, moje dcery Lauren a Marinu.“