Fotograf českých celebrit Jakub Ludvík: Úspěch se dá koupit!

Jeho výstavy však kritika vždycky strhala, prý je jen řemeslník bez talentu. „To bych musel kritikům zaplatit chlast, děvky a doutníky, pak by o mně napsali dobře,“ tvrdí. V názorech na showbyznys si vůbec nebere servítky. „Ztratil jsem iluzi o ženském charakteru, modelka je tady každá druhá. Stačí, když má někoho, s kým se vyspí a kdo to zaplatí,“ říká.

Jak se to člověku přihodí, že se stane fotografem?
„Můj táta byl ředitel obchodní akademie a chtěl, abych se stal inženýrem a šel v jeho šlépějích. Jenže já jsem hrál fotbal, takže jsem na to neměl známky ani možnosti. Ale za komunistů se musel každý něčím vyučit, takže mě otec dostal na učiliště, obor fotograf. To byl v té době hodně luxusní obor a bylo těžký se tam dostat. Ale on mě tam upích, abych dělal co nejmenší ostudu.“ (smích)

Takže jste nejdřív vystudoval a láska k fotografii přišla až potom?
„Vlastně až do vojny mě ten obor moc nezajímal, ale po vojně už jsem musel něco dělat. Takže jsem se začal živit jako asistent v portrétním ateliéru. Po revoluci jsem fotil módní přehlídky, ale popravdě jsem dráhu fotografa vůbec neplánoval. Se spolužákem Jirkou Karáskem jsme byli největší blbci z celý školy, a dnes jsme jediní, kdo zůstal u oboru. A spolužáci, kteří tenkrát dostávali jedničky, dnes třeba jezdí tramvají.“

Zatímco vy jezdíte luxusním BMW…
„Já těch bavoráků vyzkoušel několik. Ale to má dneska kdekdo. Když jedete po ulici, tak v něčem podobném sedí každá druhá blondýna. To mi vždycky zkazí náladu.“ (smích)

Známé tváře, které fotíte, na vás pějí ódy, ale vaše výstavy kritika vždycky strhala. Prý jste jen netalentovaný řemeslník…
„A to za to, že pracuji, se mám stydět? Já už teď výstavy nedělám, protože to tady nemá cenu. Sama vidíte, kam je to tady nakloněný, komu bych tady co ukazoval. Vládne tady obrovská závist a nenávist. Čím líp a víc pracujete, tím je to horší. Tady není o co bojovat. To bych musel pozvat kritiky, sehnat jim děvky, chlast a doutníky, všechno zaplatit a pak o vás napíšou dobře. To se dá koupit… Pro mě je důležité, že jsem za rok udělal dvacet prestižních nástěnných kalendářů.“

Vy se na to díváte hodně skepticky…
„Vždyť to tak je. Nemá smysl si něco namlouvat. Jsem mladej a zastřelit se kvůli tomu, aby o mně něco dobrého napsali, se mi zatím nechce. Takže dělám výstavy v Rusku a v Itálii, kde na to koukají lidé nekriticky. Nemají zapotřebí vám škodit, nezávidí vám.“

Když už mluvíme o závisti a nenávisti, koluje o vás spousta pomluv, že se živíte hlavně tím, že pod jiným jménem fotíte porno.
„Tak vidíte to, no. Nefotím porno, a kdybych ho fotil, tak bych ho asi fotil pod svým jménem, protože bych tomu chtěl dát nějaký charakter. A hlavně nevěřím tomu, že by mi to mohlo nějak vydělávat. Na focení porna není třeba fotograf, který něco umí. Navíc by mě ani nezaplatili.“

Z tuzemských známých tváří jste fotil kdekoho. Musí být rozdíl fotit modelku, pro kterou je to denní chleba, nebo sportovce či politika…
„Žádná tuzemská modelka to nemá jako denní chleba, jsou to spíš pseudomodelky. Takže od nich nemůžete očekávat žádné velké výkony. Tady totiž žádné modelky nejsou. Opravdové modelky pracujou v New Yorku, Londýně a Miláně. Tohle jsou normální holky, které mají nějakej book. Takže fotbalisti jsou třeba mnohem lepší manekýni a objekty na focení než takzvané modelky, protože jsou ve světě na objektiv zvyklí, jsou středem zájmu.“

Krásné ženy jsou prý často fotografy neodolatelně přitahovány. Že by byl fotografický aparát falickým symbolem?
„Asi jak pro kterou ženu. Podle mého být fotograf ani není moc výhoda. Snad jen v tom, že je snadnější vidět tu holku nahou. Ale pak mnohdy zjistíte, že jste si dělal iluze a je to mnohem horší, než jste doufal…“

Neztratil jste iluze o ženské kráse?
„Spíš jsem ztratil iluze o ženském charakteru. Člověk toho hodně zažije a ženy v téhle branži jsou velké intrikánky. V dnešní době je to asi obecný jev, ale v téhle branži všechno vyjde rychleji najevo.“

Vypadá to, že máte na modelky docela pifku.
„Člověku projde rukama hodně modelek. Ale kdo to je modelka? Eva Herzigová, Petra Němcová a Daniela Peštová, to jsou pro mě modelky. Ne ty slečny s bookem, které jsou v Česku. Vždyť ty naše modelky jsou v zahraničí z devadesáti procent placené společnice… Tady si každá druhá myslí, že je modelka, stačí, když má někoho, kdo to zaplatí nebo s kým se vyspí. To slovo se strašně zprofanovalo. Ale pusťte si MTV nebo fashion week a uvidíte, jak vypadají modelky.“

Když máte takhle skeptický názor na modelky, co říkáte stále většímu počtu soutěží krásy? Tam si holky taky myslí, že díky titulu prorazí v modelingu…
„Když tomu někdo věří, ať to dělá. Pro organizátory je to byznys a zdroj obživy a pro holky je to možnost se zviditelnit. To jsou holky z vesnic, bez perspektivy, a díky titulu miss se dostanou do společnosti, což jim přinese perspektivu do budoucnosti. Ať už tím, že si najdou lepší práci, nebo že si najdou frajera, kterej se o ně do smrti postará. A některým se podaří prorazit třeba i v zahraničí v modelingu. Třeba Helena Houdová nebo Alena Šeredová. Tu jsem fotil už když jí bylo třináct, byla jedna z mých prvních modelek. Už tenkrát jsem věřil, že může jako jedna z mála prorazit v zahraničí, už ve čtrnácti byla na tuto kariéru připravená.“

Autor: Leni Kabeláčová
Foto: Jakub Ludvík