Jan Pacák: Stáří není pro sraby!
„V prosinci si popovídáme víc,“ říkal redakci AHA! před půl rokem malíř a bývalý bubeník skupiny Olympic Jan Antonín Pacák (65). Tehdy měl unavený, smutný hlas. Právě se dozvěděl od lékařů, že nad ním visí černý mrak záludné těžké nemoci a ta už na něm zahlodala.
Za těžce nemocného Jeňýka Pacáka, bývalého bubeníka Olympiku, se modlí až v Mongolsku
> Vánoce možná stráví v nemocnici
> Čím mu udělal radost Český slavík?
> Proč už si s Olympikem nezazpívá?
„V prosinci si popovídáme víc,“ říkal redakci AHA! před půl rokem malíř a bývalý bubeník skupiny Olympic Jan Antonín Pacák (65). Tehdy měl unavený, smutný hlas. Právě se dozvěděl od lékařů, že nad ním visí černý mrak záludné těžké nemoci a ta už na něm zahlodala. Diagnóza porucha krvetvorby zní mírněji než ona ostatní jména téhle choroby. Zbraň? Medicína je mocná, mocnější může být síla ducha. Pacák se před půl rokem spolu s lékaři do takového boje pustil…
Ten den, kousek před Vánocemi, na sebe oblékl blbé počasí. Déšť a lezavá zima na náladě nepřidá, ale u Pacáků v měchenické vilce bylo milo. „Už na vás čekám, dám si s vámi skleničku červenýho!“ zahlaholí Honza Pacák, přezdívaný strýc Jeňýk, se svým typickým úsměvem a pevným stiskem ruky. Už zase vypadá fit. Jediná změna: Nechal si narůst »bíbra« a sluší mu. Jeho žena Jana staví na kafe. Tři kočky a pes Brandy, sousedkou nazývaný Rum (protože Brandy si prý špatně pamatuje), ukazují, že host nehost, oni jsou tady doma. Kam oko dohlédne, zdobí stěny a police artefakty malovaného porcelánu, svědectví o Pacákově perfektním zvládnutí kresby. „Ještě se mi trochu třese ruka, ale už to zase zvládnu,“ říká Honza.
Zanedlouho má dostat jeho nemoc zásadní ránu. On i lékařský tým se na operaci právě teď připravují. Honza to říká, jako by šlo o rýmu, jen v očích jeho ženy, aby Honza neviděl, zakmitá stín obavy. Jako bývalá staniční sestra dobře ví, že bude boj a půjde o všechno. A že i když zatím jde všechno víc než dobře, nesmí se to zakřiknout.
Jano, z čeho pramení váš optimismus a síla, kterou rozdáváte? Jste s Honzou už čtyřicet let manželé a naplňujete svatební slib v dobrém i zlém.
„Máme s Honzou stejnou zásadu jako jeden náš kamarád, totiž že stáří není pro sraby. A nám bude oběma příští rok šestašedesát.“
Honzo, jela jsem sem s obavou, co řeknu, když neuvidím tvář Pacáka, jak jsem na ni léta zvyklá. Ale vypadáte dobře!
„Snažím se. A kdyby mi náhodou docházely síly, jsou tady vynikající doktoři a sestřičky, kteří se o mě starají, je tady Jana a jsou tu kamarádi. Je tady moje práce, která čeká, že se k ní vrátím.“
Říkal jste něco i o nějakém Mongolovi z Ouholiček.
„Koupil si tam domeček. Tady je od něho jasmínová rýže i nádobka. Posvětil ji nejvyšší láma. Mongol mu řekl, že má nemocného kamaráda, jako mě. A láma se za mě modlil. Tak jsem promodlenej až do Mongolska! Janě vzkázal, že má sehnat mléko od krávy a nakapat ho do čtyř světových stran pro štěstí. Samozřejmě, že to moje žena, vyškolená zdravotní sestra, promptně udělala! Proto tak dobře vypadám.“
Z čeho máte teď největší radost?
„Že vyhrál Českého slavíka Divokej Bill. I navzdory pověsti otřískané hospodské kapely. Konečně je někdo začne brát vážně. Měl jsem taky radost, že Olympik je šestý. Po 45 letech trvání. Vždyť ten Petr Janda hraje dýl než orchestr Karla Vlacha!“
A na co se těšíte?
„Je toho do nového roku 2007 víc. Příští rok v létě oslavíme 45 let Olympiku. Ne, my starci už nebudeme hrát. My se jen ukážeme jako na pražském orloji, že jsme ještě živí. Hrát – to už nejde…“ (smích)
To mě trošku štve, moc ráda bych viděla Jeňýka Pacáka s bubnem a paličkami, moc ráda bych slyšela ve vašem podání tu nádhernou píseň Bon soir, mademoiselle Paris... Naštěstí zůstává další Múza a jde s vámi dál. Jana napsala italskou kuchařku, vy jste ji ilustroval. Nechcete prozradit recept na čtyřicetileté manželství?
„Ten je jednoduchý: já jsem v luftě, Jana je na zemi.“
Jana: „Honza má pochopení. Nedávno jsem se s kamarádkou zapovídala, najednou koukáme, byly tři v noci. Tady to není legrace, v noci je tu strašná tma. Cestou jsem ještě nastydla. Druhý den jsem z toho byla nemocná a Honza o mě vzorně pečoval.“
Kdy vám, Jano, udělal Honza největší radost?
„On mi ji dělá pořád. A namaloval mi na porcelán nádherné netopýry.“
Honzo, máte za sebou mimo jiné 70 ilustrovaných knih. Chystáte další?
„Kamarád Pavel Vrba napsal knížky o medvídcích, tak jsem si v nemocnici, když se mi rozhýbaly ruce, připravil ilustrace. Teď už to udělám jen načisto.“
Takže už můžete znovu dělat! Znamená to, že do hlavy té saně, co vás napadla, jste už sekl…
„Můžu. Ještě se mi jen trochu klepe ruka, ještě jsem trochu rozptýlený. Asi i tím čekáním, kdy se rozhodnou v nemocnici k zákroku. Nechci proto rozdělávat velkou práci. Řekli, že mi zavolají, až se uvolní pokoj. Pak vezmu kufírek, mám ho připravený za dveřmi, a jdu. Nevím, bude to o Vánocích, mezi svátky…Paní doktorka mi slíbila, že mi udělá živý vánoční stromeček, když budu přes svátky ve špitále. Ta moje nemoc má nevýhodu: nebolí, nesmrdí, a když bolí, už je pozdě. Nejhorší bylo přestát těch 24 hodin na samotce v posteli. Tenkrát jsem si říkal, že jsou chudáci lidi, kteří nemají představivost. Přežil jsem to jen díky ní. Představil jsem si třeba, jak jsme byli na Sicílii, a už mi o ní šel celý film.“
Honzo, co byste si přál do Nového roku?
„Třeba projít se ještě aspoň jednou po Malé Straně, takové, jaká bývala. Bez zlatých klik, zlatých cedulek, poutačů cizích společností. Jít Nerudovkou a nemít pocit, že jsem na snobském jarmarku. Zajít si tam na vínko nebo pivko do hospody, jak jsme byli zvyklí, aby to nebylo všude po americku předělané, nasvícené, aby tam zase bylo ticho, a ne řev. No, neplačme nad tím, ještě nám stojí třeba mlejny, ty ještě nezbořili…“
Čas je prevít a přikázal nám končit. Honza Pacák nás vyprovodil před dveře svého kouzelného domku. Zamával a přidal pozvání na svoji výstavu, kterou plánuje do nového roku. To už by měl být z nemocnice doma…
Autor: Jana Havlicová
Foto Aha!: Petr Novotný, ČTK
