Roman Čada alias Pavelka z »Můj brácha má prima bráchu«: Moje vnučka nemá prima dědu!

Je jím Roman Čada, který za několik měsíců oslaví padesáté narozeniny. Jeho dětská herecká kariéra, během níž si zahrál ve třinácti filmech, trvala sedm let. Filmování Roman definitivně zavrhl už v pubertě. Co dělá dětská herecká hvězda dnes? Nedělní Aha! Romana Čadu našlo a vyzpovídalo!

Právě dnes televize vysílá asi váš nejznámější film Můj brácha má prima bráchu. Jak na něj s odstupem času vzpomínáte?

„Se sentimentem. Byla to pro mě jako dítě nezapomenutelná zkušenost. V dobrém i špatném. Ale to jsou všechny filmy.“

Jak jste se k roli dostal?

„Protože jsem už předtím hrál v jiných filmech, například Přijela k nám pouť nebo v seriálu My z konce světa, tak mě pozvali na konkurz. Z něho na kamerové zkoušky a bylo to.“

Hrál jste po boku skvělých herců, například Slávky Budínové, Vladimíra Menšíka, Josefa Bláhy, Jana Hrušínského. Vybaví se vám nějaký zážitek?

„Tak zcela konkrétní zážitek nemám. Samozřejmě jsem byl trochu nesvůj mezi tak slavnými herci. Ale to se srovnalo. Vlastně s panem Řehořem i s Libuškou Šafránkovou jsem hrál v třech filmech, a tak jsme se už trochu znali. A pan Řehoř byl opravdu vynikající člověk. Ale nezapomenutelné chvíle byly v maskérně s panem Menšíkem. Salvy fórů a příběhů. Celý filmový štáb se vždy motal kolem maskérny tak, aby ty Menšíkovy historky slyšel. Ale to bohužel nelze reprodukovat. To bylo něco z umění Vladimíra Menšíka.“

Jak se k vám tato herecká esa chovala?

„Většinou velmi korektně. Nicméně když se jelo na natáčení taxíkem, tak se v něm s oblibou kouřilo. A na dítě se nebral zřetel. Od té doby jsem na kouření alergický.“

Když v televizi dávají nějaký film, ve kterém jste hrál, díváte se na to?

„Už ne. Většinou ani nevím, že nějaký dávali. Většinou mě na to upozorní okolí nebo děti.“

Vědí vaše děti, že jejich tatínek byl v dětství slavným hercem? Co na to říkají?

„Jestli slavným, to nevím. Ale vědí. Moji dceru z prvního manželství to spíše poškodilo. Učitelky jí občas dávaly najevo, že vědí, čí je dítě. Co jinému prošlo jako klasická dětská lumpárna, jí ne. Mě to v dětství ve škole také pronásledovalo. Kvůli filmování jsem dokonce musel změnit základní školu. Byl jsem moc na očích učitelek a přeci jenom trochu více živý… A to se nesnášelo. A tak, když mi nabídly trojku s chování s tím, že jestli přejdu na jinou školu, tak mi dají jedničku, jsme na tento »obchod« přistoupili. Nebo to bylo vydírání?“

Změnilo vám filmování nějak život?

„Možná mi změnilo hodnotový systém. Rozhodně nemám rád, když jsem moc na očích. Byl bych radši, kdyby se psalo spíše o mé práci než o bývalé filmové slávě. Myslím, že jako technik jsem podstatně lepší, než jsem byl jako herec.“

Proč vy, úspěšný dětský herec jste se tomuto »řemeslu« nevěnoval dál?

„Popravdě, na gymnáziu jsem byl pod jistým tlakem, abych pokračoval ve studiu režie na FAMU. Mé přípravy se ujal i pan Řehoř, kterého jsem si velmi vážil. Jenže já šel rovnou na elektrofakultu, kam mě to opravdu táhlo.“

Když jste dostudoval, v jakém oboru jste našel pracovní uplatnění?

„Po vojně jsem pracoval ve vývoji v Technoplynu, kde jsem se dostal k vytouženým počítačům. Po nějaké době jsem je začal i stavět, prodávat a servisovat. To mi vydrželo až do roku 1995. Poté jsem založil první internetovou kavárnu.  Po nějaké době jsem měl dvě takové v centru Prahy. Ale jako koníček jsem se věnoval vývoji konstrukce energeticky úsporných rodinných domů na bázi obšité ocelové konstrukce. Ale doba tomu neuzrála. Alespoň v něm bydlíme...“

Vaším koníčkem je prý karate...

„Závodně jsem karate dělal už jako puberták. Ale pak mi do toho vstoupila dívčí známost a já jsem toho nechal. Škoda… Nebyl jsem bez šancí. Když se mi v druhém manželství narodil Pepíček, přemýšlel jsem o tom, jaký sport bude dělat. Asi ve 4 letech začal chodit na karate. A mně to přišlo líto se na to jenom dívat, a tak jsem začal taky. A znovu od začátku. Ale musím říci, ještě to tam bylo. Jenom v jiné váhové kategorii. Teď mám hnědý pásek a zase jezdím na závody, ale už v kategorii Masters, což jsou ti mezi čtyřicítkou a smrtí.“

Co kdyby teď příšla filmová nabídka?

„No, to záleží na věci. Šance se neodmítají. Ale hercem se opravdu necítím a nikdy necítil.“

Poznávají vás lidé ještě na ulici?

„Poznávají. I když to nechápu. Někdy si mne spletou s někým jiným. Většinou mají pocit, že mě odněkud znají, ale nedokážou si mě přiřadit. A tak vzniká řada podivných situací – například policista, který si myslel, že mě už přeci musel zatýkat, protože mě zná.“

Jak jsem se dozvěděl, jste ženatý, z prvního manželství máte dceru Terezu, z druhého manželství syna Pepíčka a dceru Mařenku. Má někdo sklon k herectví?

„Tereza studuje na Karlově univerzitě. Děti mají spoustu koníčků a všichni včetně manželky chodíme na karate.“

V loňském roce vaše nejstarší dcera porodila holčičku a z vás se stal mladý dědeček. Jak si užíváte tuto roli?

„Kristýnka je nádherná holčička. Ale já jako dědek nestojím za nic. Mám málo času a sám se cítím jako pubescent.“

FILMOGRAFIE:

1980 – Hra o královnu, Krakonoš a lyžníci

1978 – Brácha za všechny peníze, Setkání v červenci

1977 – Což takhle dát si špenát, Proč nevěřit na zázraky

1976 – Léto s kovbojem, Marečku, podejte mi pero!, Terezu bych kvůli žádné holce neopustil, Vánoce u Matěnů

1975 – Můj brácha má prima bráchu, My z konce světa, Tam, kde hnízdí čápi

1973 – Přijela k nám pouť

Fotogalerie

3 fotografie