Žena Josefa Váni: Čtyřlístky mu najdu i kdybych je měla hledat s baterkou

Dokázal jí, že není žádný floutek, ale muž, jenž tvrdě pracuje a jde si za svým. Proto ho podporuje všemi silami, a sama je na farmách Mlýnce a Bohuslav na Karlovarsku zapřažena od rána do večera. Pohled na život z koňského hřbetu by ovšem nevyměnila za žádný jiný.

„Je to vášeň,“ říká. I když před Velkou pardubickou si připadali jako štvanci.

Proč jako štvanci?

„Největší záhul přijde tak tři týdny před Velkou pardubickou. Všichni chtějí rozhovory, popovídat si. To nás nejvíc rozptyluje, zatěžuje a zdržuje. Jinač by to šlo. Manžel říká, že před Velkou pardubickou je to hon na čarodějnice. Lidi jsou neúnavní, z toho období je nervózní.“

Jak vůbec vy osobně prožíváte samotný dostih?

„Je to zápřah na nervy, už den před startem panuje nervozita. Od rána je to pak těžký. Ale těch deset patnáct minut závodu pro mě trvá půl dne. To je neskutečné. Jak je deset minut krátkých, tak tenhle časový úsek Velké pardubické je šíleně dlouhý.“

Jste nervóznější, když se blíží hlavní dostih sezony?

„Snažíme se držet nervy na uzdě. Sami cítíme, že občas musíme zatnout zuby. Snažíme se oba dva nevyvolávat konflikty. Už jsme se to naučili.“ (smích)

Co vás zaručeně uklidní?

„Mě? Když si zajedu do Varů na masáž. Zavřu oči, vypnu, nemyslím na nic. Vstanu ze stolu a odcházím s čistou hlavou. A je mi zase dobře. Manžel zase hodně sportuje, teď nemluví o ničem jiném než o bruslích.“

O bruslích?

„Běhat už nemůže, letos objevil inline bruslení. Chytilo ho. A je vážně dobrej.“

VSTÁVÁ SE V PĚT

Pan Váňa už není nejmladší, po všech těch pádech má hodně polámané tělo. Jak se mu ráno vstává?

„Nevidím, že by vstával jinak než před dvaceti roky, nestěžuje si, že ho něco bolí. Je úplně skvělej, řekla bych, že žádný z mladých kluků se neudržuje v tak dobré fyzické kondici jako on. Strašně na sobě dře, jako žádný z dalších žokejů. Ví, že mládí má zelenou, že má věkem handicap.“

Budí se manžel s vůní kávy?

„To vůbec ne. Pije minerálku nebo čaj, hodí do sebe nějaké preparáty na klouby. To je jeho snídaně.“ (smích)

V kolik se vůbec ke koním vstává?

„Přes léto kolem páté, protože už v šest jdeme do sedel. V devět hodin už koně kvůli horku nemohou pracovat. Jsou zpocení, otravují je hovada. Když je něco štípne, máte co dělat. Opravdu se špatně pracuje. Přes zimu je dlouho tma, takže nasedáme kolem osmé.“

Jaké máte vy úkoly před Velkou pardubickou?

„Ony ty úkoly jsou celoročně rozdělené. Hlavní je udržet před závodem koně ve zdraví, trošičku víc se na ně zaměřit a přilepšovat jim krmení.“

Jsou mezi koňmi mlsouni?

„Jsou jako lidi. Jak se zašustí pytlíkem, řehtají. Myslí, že bude nějaké jablíčko nebo mrkvička. Jsou mlsní, ale zdravě.“

Přilepšujete před Velkou i manželovi? Vaříte mu něco speciálního?

„Ne. On miluje kuřecí, saláty, ryby. V pivovaru v Chyši máme oblíbený salát Caesar. Na ten si rádi zajdeme. U nás se moc nevaří, přes týden jsme rozlítaní, skoro se nevidíme. O víkendu už vůbec. Já jedu na jednu světovou stranu, on na druhou s jinejma koňma. Setkáme se někdy v pondělí nad ránem.“

Drží si váš muž váhu?

„V mládí s ní měl problémy, ale teď se dostal do stadia, že se bruslením a plaváním udržuje. Diety nedrží.“

A když vyhraje, uspořádáte hostinu?

„Taky ne. Opravdu je strašně málo času, ten náš život je jeden velkej dostih. Spíš majitel koně, který vyhraje, uspořádá večeři pro celý personál. Že bychom si zašli sami dva někam, to ne.“

ON JE CHOLERIK

Vsadila jste si někdy na manželovo vítězství?

„Já nesázím nikdy, ani na koně. Já je miluji, ale nesázím.“

Míváte větší strach o syna, nebo o manžela?

„Samozřejmě o oba dva. Syn je syn a manžel je manžel. Když spadnou oba dva stejně, tak mladej kluk vyskočí, je jako z gumy. Posbírá se líp než skoro šedesátiletý člověk. To trvá o něco dýl, že?“ (úsměv)

Máte pro své »kluky« talismany?

„Večer před Velkou chodím po dráze a hledám čtyřlístky. I kdybych měla hledat za tmy s baterkou, tak je najdu. Když nasedají, tak si je v paddocku strčí do přilby.“

Vyjeli by bez nich?

„Asi jo. Jeden rok jsem jim dala svoje řetízky v domnění, že mi je po Velké vrátí. A nosí je dodnes. Je mi blbé jim je sundávat.“ (smích)

Zakazovala jste manželovi někdy jezdit?

„Jedině když byl nejvíc rozbitý. To jsem ho prosila, aby se na to vykašlal. Že už to nemá zapotřebí. On si nedá říct, je bojovník, chce být pořád nejlepší. Jemu se nedá nic zakázat, bez dostihů by nemohl žít.“

Co mu vadí?

„Když se u koní něco odflákne. Vadí mu, že mladí už nejsou to, co bývávalo. Děti nechtějí pracovat. Nadává, že on musel dřít, aby byl tak dobrej. Dneska to ti mladí nedělají.“

Poznáte, že se blíží manželův výbuch vzteku?

„Samozřejmě. On je cholerik. Vybouchne, a za pět minut o tom neví a je všechno v pořádku. Ti, co ho neznají, se hrozně bojí. My jako rodina se tomu smějeme.“

Kdy je s ním největší pohoda?

„Ten náš život je takový běh. My jsme spíš manželé po telefonu, doma se sejdeme večer, a to jsme oba unavení. Řekneme si důležité věci na druhý den. Když je čas, dáme si lahvinku vína.“

Překvapí vás manžel dárkem, kytkou?

„A tak jó. Občas nějakou kytku přinese. Ale spíš to jsou takové srandy.“

Cítíte se u koní v bezpečí? Mohla byste opustit stáje?

„Nemohla. Já se necítím v bezpečí mezi lidmi, mezi hloupými lidmi. U koní ano, vyrostla jsem v jejich blízkosti.“

Pavla Váňová

Se svým manželem, nejlepším českým žokejem, má dva syny. Starší Martin (23) studuje v Plzni archeologii, mladší Josef (20) se potatil. Je jednou z největších nadějí českého dostihového sportu. Jednou převezme rodinnou firmu, teď ale závodí převážně v Itálii. V Pardubicích ovšem zítra nebude chybět.

Na líbánkách

Společná dovolená manželů Váňových? Neexistuje. Někdo se přece musí postarat o koně, o lidi. A tak dlouhá léta jezdili odpočívat odděleně. Josef s mladším synem Pepčou, Pavla se starším Martinem. Dneska už jsou kluci dospělí a rekreace s rodiči jim moc nevoní, mají vlastní životy. „Takže manžel jezdí s přáteli a já s kamarádkou,“ říká paní Váňová.

Až loni se vydali společně do Itálie, na tři dny k Lago di Garda. „Prostě jsme se sebrali a vyrazili. To bylo poprvé, dá se říct, že jsme měli líbánky,“ usmívá se Pavla Váňová. „Užili jsme si to. Jezdili jsme lodí, popíjeli, pravidelně jsme snídali, obědvali i večeřeli. Na což nejsme zvyklí. Úžasné,“ dodává.

Jak vznikal rozhovor

Před Velkou pardubickou mají Váňovi tolik práce, že raději ani nezvedají telefony. Každý si chce popovídat, novináři žádají sedminásobného vítěze o rozhovory. V popředí mediálního zájmu je i jeho paní Pavla. „Přijeďte tak kolem poledne, to už bude po práci,“ souhlasí s návštěvou.

„Jen si zavolejte, kde budu. Jestli v Mlýncích, nebo Bohuslavi,“ radí. Obhospodařují totiž dva statky. První místo je správné, paní Váňová už čeká. Na sobě oblečení ke koním, na tváři úsměv. Za sebou má už trénink, na koně se chodí po ránu. Sedí ve stínu, podzimní slunce má ještě sílu. „Hlavně se mě neptejte, kdy jsme se seznámili,“ naoko se zamračí.

Rozhovor plynul jako voda, Pavla Váňová se co chvíli zvonivě rozesmála. Třeba když prozradila, jaký je Josef Váňa cholerik. Pro focení vybrala koníka jménem Nobel, láskyplně mu mluvila do duše. Nechtěl pózovat, spásání trávy ho zajímalo stokrát víc. Bez těchto zvířat si svůj život nedokáže představit. Třebaže je občas pořádně tvrdý.

„Jen se rozhlédněte, je tu nádherně, nemohla bych od koní odejít,“ loučí se ve svém koňském ráji.

Fotogalerie

10 fotografií