Naďa Urbánková: Už mám jen 60 brýlí! A také o rakovině, těžkém dětství a zvláštních snech...

Prozradila také, jak reagovala, když se dozvěděla, že má zhoubný nádor nebo kdy odhodí svou paruku, proč chtěla od všeho utéct či proč by chtěla být mužem. K slzám ji dohnala až vzpomínka na její dceru Janu Fabiánovou (31, vlastním jménem Linda) a na to, jak při ní stála ve chvílích, kdy o svůj život bojovala se zákeřnou rakovinou.

Jste mimo jiné proslulá svými velkými a barevnými brýlemi. Kolik jich máte?

„Měla jsem jich hodně, teď jich mám tak padesát, šedesát.“

Co podle vás znamená hodně?

„Tak stodvacet. (smích) Dost jsem jich rozdala, nechala jsem si ty z těch nejoblíbenějších.“

Jak se vám hrálo v obnovené premiéře Hello Dolly?

„Výborně. Je to krásné, když je tam tolik lidí a je to tak úžasné publikum. Ve »Švanďáku« to bylo komornější, ale tohle mělo ty správné grády, tento muzikál si zaslouží větší prostor a jistou monumentalitu.“

Byl se na vás někdo podívat?

„Ano, přišli jedni známí. Dcera představení viděla už několikrát, tak na mě čeká doma.“

Jak vypadá váš všední den?

„Můj den byl složitý, jela jsem z Vysočiny, takže jsem musela brzy vstávat, balit a jela jsem těch stopadesát kilometrů. Tady mě čekala zkouška, generálka a pak představení. Takže teď pro mě pomalu končí sice dlouhý a těžký, ale zároveň i krásný den, který zakončím se svou dcerou.“

VÁNOCE V KLÁŠTEŘE

Blíží se Vánoce, už se na ně nějak připravujete?

„Ne, vůbec. Dcera bude mimo republiku, a abych si sama pro sebe dělala kapra a pekla si, to ne. Pravděpodobně budu u nás v klášteře, kde jim potom zazpívám na noční mši. Pak ale půjdu hned do postele, protože čtyřiadvacátého je pátek a v sobotu a v neděli mám vysílání v Jihlavském rádiu.“

Jaké byly vaše Vánoce, když jste byla malá?

„Já vím, že to zní trapně, ale byli jsme tak chudá rodina, že na nějaké dárky nebylo. Dostávaly jsme od maminky ryze praktické dárky jako ponožky a povlečení do výbavy. To se tak dřív dělávalo. Ale já jsem si vždycky přála knížky a buřty.“ (smích)

Proč zrovna buřty?

„Uzenářství tam u nás bylo jenom jedno a to ještě ve vedlejší vesnici. Ale bylo vážně klasické, s řezníkem, který měl tu kostičkovanou košili, bylo tam chladno a maminka mě dávala týdně na 5 deka salámu a jednu housku a to pro mě byl svátek. Bylo to skoro jako obřad, jak mi krájel těch pět koleček salámu, nádherně mi to zabalil a já to zblafla už na schodech toho obchodu. Proto jsem vždycky hrozně toužila po buřtech, abych se mohla pořádně nacpat.“

Splnil vám někdy někdo toto přání?

„Ano, když jsem pak hrála v Semaforu, tak jsem to při vyprávění prozradila a o Vánocích jsem skutečně od jednoho řeznictví dostala celý koš buřtů. Dala jsem to samozřejmě do placu a dali jsme si to naložit s cibulí a báječně jsme si pochutnali. Takže buřty byly moje největší přání. Vlastně i loutkové divadlo, ale to se mi nikdy nesplnilo.“

TĚŽKÉ DĚTSTVÍ

Jak vzpomínáte na dětství?

„Otec umřel brzo, když mi bylo devět. Bylo to moc těžké, hlavně pro maminku. Byla skvělá kuchařka a ségry byly bezvadný. Byly jsme tři holky a já jsem byla nejmladší, takže se ode mě nic moc nevyžadovalo a když už ano, tak to beztak nedopadlo nejlépe.“ (smích)

Jak to myslíte?

„Maminka mě často prosila, ať jdu pro uhlí, tak jsem jí vždy říkala: »Maminko, já jenom dočtu kapitolu.« Jenže jsem se vždycky začetla a zapomněla na to. Když se to opakovalo i po třetí, tak prohlásila: »Poruč a udělej si sám.«“ (smích)

Co vás maminka naučila?

„Snažila se mě učit vařit. Volala na mě od plotny: »Aspoň se podívej, jak se to dělá.« Takhle jsem se všechno naučila a vařila jsem dobře a ráda. Teď už ale nevařím, protože nemám pro koho a pro mě samotnou mě to nebaví.“

Jaký zážitek z dětství pro vás byl nejzásadovější?

„Byla jsem samozřejmě maminčin mazlíček. Ne, že by mě rozmazlovala, ale nejvíc se mi líbilo a byl to pro mě největší pocit jistoty, když jsem si mohla sednout k mamince na takové štokrle, když seděla u stolu, a dát si jí hlavu do klína. Ona něco povídala a mezitím mě hladila. V tu chvíli jsem věděla, že se mi nemůže absolutně nic stát.“

ŠŤASTNÁ NÁTURA

Ta chvíle je už ale pryč a vy jste prodělala rakovinu prsu. Napadlo vás někdy, že byste nad rakovinou nemusela zvítězit?

„Ne, nikdy jsem si to ani nepřipustila. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že to dopadne dobře. Paní docentka Tesařová z Karláku mi říkala, že mám úžasně šťastnou náturu, což je osmdesát procent úspěchu a to ostatní že už je na nás. Beru to jako dar od pánaboha. Jsem ráda, že tím mohu i lidem pomoct. Chodí za mnou po koncertě a vidím na nich, jak jsou vyhaslí a zoufalí. Já se pak snažím do nich to své štěstí nalít. Samozřejmě, že to není stoprocentní vyléčení, ale určitě jim to pomůže.“

Jaké jste měla pocity, když jste o své nemoci dozvěděla?

„Když mi paní docentka Tesařová řekla, že je to zhoubný nádor, tak jsem vůbec nereagovala hystericky, neplakala jsem, jen jsem se zamyslela a zeptala se, kolik času mi zbývá. Ona říkala, že to záleží na tom, jak to všechno zvládnu a jak se k tomu postavím. Řekla mi, ať se tím v tu chvíli nezabývám, že se vrhneme na léčbu a uvidí se.“

Vážně jste ani na chvilku nepomyslela na to, co udělat, kdyby rakovina vyhrála?

„Já jsem jen věděla, že jestliže bych měla už jen málo času, tak bych potřebovala dát dohromady pár věcí a nejvíc mi na srdci ležela moje dcera. Jak jí to řeknu? Ale ona je úžasná holka, statečná a silná. Byla pro mě neuvěřitelnou oporou a nedala na sobě nic znát. Když už to ale bylo za námi, tak mi prozradila, že hodně plakala. Plakala celou dobu.“ (Do očí se jí vehnaly slzy.)

Jak se nyní cítíte?

„Jsem šťastná. Veškerá vyšetření mi vychází dobře. Byla jsem teď měsíc ve Františkových Lázních, kde se o mě úžasně starali. Chtěla jsem od všeho utéct, nemluvit, být v klidu a o samotě, protože jsem pořád s lidmi. Furt se musím strojit a dělat si augenráfky na hlavě. Tam jsem nemusela nic a chodila jsem nenalíčená. Byla jsem sama na pokoji a nikdo za mnou nesměl.“

Většinou lidé jezdí do lázní, aby se tam rozšoupli, ale vy to máte naopak.

„Ano, první týden jsem jen prospala a pak jsem si užívala lymfatické masáže. Mně se lymfatické cesty dávají po léčbě rakoviny a po ablaci dohromady a jsou narušené. Skvělá byla i procedura na prokrvení, kdy mě dávali do jakýchsi CO pytlů.“

Nemoc vám podle vás posílila vlasy, kdy se chystáte odhodit paruku?

„Až po zimě. Teď ji ještě budu nosit jako čepici, ale v příštím roce už budu mít vlasy určitě dorostlé a paruku s radostí sundám.“

Co s dcerou podnikáte, když máte volnou chvíli?

„Chodíme spolu třeba na procházky s pejskem a povídáme si. Za chvíli jedu za ní a budeme spolu čtyři dny, abychom si vynahradily, že jsme se teď moc neviděly. Ona má totiž před premiérou v Semaforu.“

V jaké roli se tam objeví?

„V roli návrhářky, ale ne na pódiu. Navrhla totiž pro pana Suchého pětašedesát kostýmů. To vedle ní budu sedět a mačkat jí ruce. (smích) Ona je hrozně šikovná, jsem na ni moc pyšná Já jsem si také ráda kreslila a vymýšlela si, ale ona tomu dala další rozměr a pan Suchý by tu práci nedal jen tak někomu. On sám je malíř, puntičkář a detailista. Janu si vybral, protože jednou přišel do šatny a viděl nádherné šaty, které ona navrhla a ušila své kamarádce, a které vyjadřovaly její povahu. Jana je velmi talentovaná, ale brání se tomu, chce spíš zpívat.“

NETYPICKÁ BABIČKA

Nemáte už zálusk na vnouče?

„Já nejsem typická babička a ani ji do ničeho nechci tlačit ani do dětí a ani do svatby. Až se moje dcera rozhodne, že chce mít dítě, tak ji podpořím a budu z toho mít radost.“

Co byste zpětně ve svém životě udělala jinak?

„Chtěla bych se narodit jako chlap, protože to mají jednodušší. Myslím si, že jsem v minulém životě byla chlap a že jsem byla hrozný děvkař. Protože za to neustále platím, třeba tím zdravím. Ale platím s úsměvem.“

Jaké míváte sny?

„Měla jsem kdysi jeden zvláštní sen, který si dodnes pamatuju. Bylo to krátce po úmrtí pana Šlitra, kterého mám moc ráda. Já miluju létání, asi jsem v minulém životě byla kosmonaut nebo ufon. Byl to meziplanetární sen, seděla jsem v raketě ve skafandru a čekala jsem na start. Už odpočítávali a já si všimla, že mám pootevřené okénko. Říkala jsem si: Toto ale bude foukat. Najednou střih jako ve filmu a já šla po dlouhé asfaltové silnici, okolo jen louka a slunce. Pomyslela jsem si, že bych se z toho skafandru měla převléct a najednou se objevila kadibudka. Vešla jsem do ní a byly tam další dveře. Když jsem je otevřela, ocitla jsem se v nádherné krajině, kde byly žluté a šedivé budovy. U těch dveří, kterými jsem přišla, byl schůdek, na němž stáli dva chlapíci, kteří mě nahou natírali žlutou barvou a volali: Tak už ji tady máme, holubičku.“

Co se dělo dál?

„Další střih a naproti mně jde pan Šlitr a chytl mě za ruku. Vedl mě k bílé pootevřené bráně a povídá: »Tak jsem Tě zachránil a můžeš si jít sednout na tramvaj.« Asi to má spojitost s tím, že jsem utekla hrobníkovi z lopaty, když jsem měla rakovinu. V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale teď si říkám, že na tom asi něco bude, protože to je jediný sen, který si pamatuju.“

Se svou dcerou Janou Fabiánovou má úžasný vztah. „Je moje všechno,“ říká s láskou Urbánková, která ve své dceři měla při léčbě rakoviny tu největší oporu.

Jak vznikal rozhovor

„Asi jsem v minulém životě byla chlap a k tomu pěkný děvkař,“ vysvětluje žertem, proč ji osud »nadělil« hned tři manželství, která všechna dopadla špatně a její poslední muž jí svými dluhy dohnal až k životu v klášteře v Želivu. Tam našla útěchu i v dobách, kdy se léčila s rakovinou prsu. A právě tehdy, když v červenci minulého roku zápasila s touto zákeřnou nemocí, jsem se s Naďou Urbánkovou setkala poprvé. A to v nemocnici jen druhý den poté, co prodělala ablaci (operativní odstranění prsních žláz – pozn. red.).

A stejně jako nyní, tak i tenkrát jsem spatřila ženu, která se i přes veškerou prodělanou bolest usmívá. „Nikdy jsem si nepřipustila, že by to nemuselo dopadnout dobře. A má dcera mi byla velkou oporou, byla moc statečná a nic na sobě nedávala znát. Když už ale bylo po všem, prozradila mi, že proplakala celé týdny,” vzpomínala se slzami dojetí v očích Urbánková, s níž jsem se nyní setkala v divadelním baru po obnovené premiéře Hello Dolly, kde jako speciální host září po boku Ivany Chýlkové v roli Ernestiny Zámožné.