»Primář Sova« Ladislav Chudík (86): Léčil jsem se na psychiatrii! Televize mi zachránila život!

Fotografie (internal)

10. července 2010 • 12:00

Dlouhá léta byl váženým slovenským divadelním hercem, slávu mu ale přinesla až titulní role doktora Sovy v nesmrtelném seriálu Nemocnice na kraji města. Jen ty peníze nějak nepřišly. Proč nikdy neodmítl divadelní roli, jak ho psychicky ničilo nemocniční prostředí nebo jak špatně snášel milostné odmítnutí od kolegyně Emílie Vášáryové (61) – o tom Ladislav Chudík (86) hovoří v exkluzivním rozhovoru pro deník Aha!

Jak moc vám vaše alter ego primář Sova otravovalo či zpříjemňovalo život?

„Situace měla jiný náboj. Při natáčení Nemocnice na okraji města zemřel herec Karel Höger, který původně hrál primáře Sovu. Obdivoval jsem ho, byli jsme přátelé, i když byl mezi námi poměrně větší věkový rozdíl. Přijal jsem nabídku nahradit Karla Högra jako převzetí štafety, jinak velký morální závazek. Práce byla náročná jako galeje. Vnímal jsem ji jako pořádnou dřinu.“

Negativní postavy se paradoxně hrají lépe. V Kawasakiho růži, novém ﬁlmu režiséra Jana Hřebejka, hrajete estébáka. Jaká záporná role vám byla nejmilejší? A jaká kladná vám naopak nesedla až vadila?

„Měl jsem ambice hrát postavy v plné škále charakterů. V divadle jsem ani neměl možnost výběru. Hraniční negativní postavou byl Doktor z roku 1966. Předobrazem byla bestiální postava esesáka doktora Mengeleho v divadelní hře Zástupce Rolfa Hochhutha.“

Naposledy se Chudík na ﬁlmovém plátně objevil v roce 2009 v roli estébáka v Hřebejkově Kawasakiho růži.

Jakou roli jste si nezahrál a toužil po ní?

„Nezahrál jsem si Cyrana, protože jsem se v té době jako šéf činohry SND z obsazení role alternující s Karolem Machatou vyškrtl. Dal jsem přednost obsazení v roli pobočníka ve hře domácího slovenského autora Petera Karvaše Velká paruka v roce 1965. Bylo to gesto pro klid v souboru činohry SND.“

DVA MILIONY MAREK

Slyšela jsem, že jste prý odmítl jakousi roli, slušně honorovanou, protože jste se s ní nemohl ztotožnit. Šel jste od toho za cenu, že přijdete o pohádkový honorář…

„Nepamatuji si. Do roku 1989 jsme dostávali honoráře podle tarifního zařazení. Produkční nemohl přidávat, herec si nemohl nárokovat. Mimořádný úspěch třinácti dílů seriálu Nemocnice na okraji města byl honorován dvěma miliony západoněmeckých marek určených pro Československou televizi na Kavčích horách od tehdy koprodukční západoněmecké televize Nord Deutscher Rundfunk Hamburg za sedm dílů jejího pokračování. Pohádkové honoráře pro herce ani v tomto případě neexistovaly. A k vaší otázce: divadelní herec neodmítá obsazení ve svém divadle. Můžeme nepřijmout scénáře v rozhlase, televizi, ve filmu. To je hercovo osobní rozhodnutí. V divadle však ne.“

Chudík s Milošem Kopeckým, svým seriálovým i skutečným kolegou v roce 1977.

Máte ještě hereckou motivaci? Nebo už skutečně končíte, jak se před časem psalo?

„Ano, mám. Pracoval jsem v dabingu, účinkuji v rozhlase v Olomouci. V červenci natočíme dopisy, které jsme si psali s básníkem Jaroslavem Seifertem.“

A vaše osobní ambice?

„Ty také mám. Chtěl bych, aby se znovu podařilo vydat doplněnou knihu Tichý dvojhlas (Listy J. Seifert – L. Chudík) ke 110. výročí narození Jaroslava Seiferta.“

Všichni vás mají za noblesního až vážného pána. Býváte ve skutečnosti jiný? Veselý, vtipný, rozpustilý, že by to nikdo nečekal?

„Užil jsem si všechny varianty, dokonce jsem byl i rozpustilý, snad nejvíc, když jsem se v mládí bavil se svými přáteli.“

Jeho poslední ocenění z letošního dubna: se soškou Českého lva za vedlejší roli ve ﬁlmu Kawasakiho růže.

LÉČBA NA PSYCHIATRII

Léčil jste se kdysi na psychiatrii. Můžete na to období zavzpomínat?

„První náročné období bylo po operaci slepého střeva, zřejmě následkem použité metody uspání. Ležel jsem potom na neurologické klinice u profesora Černáčka a psychiatra docenta Günsbergra. V přízemí té nemocnice dělníci pracovali pneumatickými vrtačkami při stavbě krytého bazénu. Nemohl jsem spát, přesunuli mne do Vojenské nemocnice, na okraj města.“

I vaše první žena byla psychicky nemocná, prožil jste si s ní trýznivé životní období. Bylo to složité manželství. Když jste se rozvedli, ulevilo se vám?

„Ne, nepocítil jsem úlevu, ani tehdy, když jsem se od ní odstěhoval, ani poté, když jsem se rozvedl. Můj přítel, lékař Plzák mi řekl: »Kdybych tě tenkrát nepřinutil hrát toho primáře Sovu, tak bych tě musel hospitalizovat.« V té době jsem opravdu prožíval dost těžké období. A herectví mi pomohlo přeladit se prací na jinou vlnu.“

Dnes prožíváte šťastné období?

„Přetrvává déle než pětadvacet let. Druhá žena mi významně pomohla, hlavně v době, kdy jsem pomoc opravdu potřeboval, a poskytuje ji trpělivě, aktivně a dlouhodobě. Stala se mou přímou vazbou k životu. Je mojí oporou i nadále.“

SÁDROVÉ LŮŽKO

Vzpomínáte ke konci života na rodiče, na dětství? Co se vám vybaví? Vzpomínáte na něco, co bylo hluboko zasuto a desítky let jste si na to nevzpomněl?

„Říká se, že stáří si přivolává dětství. Nemám v paměti obrazy kontinuálně vázané, jen střípky zážitků. Pamatuji se na dřevěnici dědečka a babičky mé maminky. Mívali jsme pravidelné návštěvy. Pamatuji si, jak sedím na malé stoličce a ve strachu říkám: »Vždyť ty plameny mohou dojít sem elektrickými sloupy.« Hořelo v blízké obci Valaská. Viděl jsem totiž jenom hrozivý odraz plamenů na nebi. Byl jsem maminčin »bojko«, a proto mě otec naučil báseň Sama Chalupky Valibuk. Uměl jsem ji dříve, než jsem se naučil číst. Už v předškolním věku jsem básně ochotně přednášel. Valibuk se nebál.“

Trpěl jste prý jako malý komplexy. Kdy se to začalo lepšit?

„Probouzel jsem se až po pubertě, ale některé komplexy zůstaly jako památka na nemoci, které si mě předčasně našly, v dětství. Musel jsem kvůli páteři spát v sádrovém lůžku. Při první návštěvě Bratislavy jsem nejel k hradu nebo k Dunaji, ale na ortopedickou kliniku.“

Miloval jste Emílii Vášáryovou a chtěl si ji vzít, ale ona odolávala. Jak na tuto bolestnou platonickou lásku vzpomínáte?

„V době, kdy jsem psal dopisy vyznání paní Emílii Vášáryové, žil jsem v samotě a cítil jsem se ne bolestně, ale úplně na dně – tehdy bylo odmítnutí jen součástí totální krize. Pomohla mi práce na divadle a úspěch Nemocnice.“

Ačkoli Emília Vášáryová Chudíkovu lásku neopětovala, jako přátelé a kolegové na jevišti vycházejí skvěle. Naposledy si zahráli právě v Praze ve hře Tančírna, na niž se přišla podívat i Bára Hrzánová (vpravo).

Vzpomeňte prosím na období, kdy jste byl slovenským ministrem kultury.

„Etapa tří měsíců na ministerstvu kultury SR byla náročná. Bylo mi pětašedesát let, nebyl jsem až tak zdravotně vybaven, abych nápor vydržel. Po hektických revolučních týdnech a nadčasových hodinách práce na ministerstvu přišlo varování. Kolapsový stav, následek přepracování. Pobyl jsem si zase v nemocnici. Zvážil jsem situaci a abdikoval. Přílišný počet let, překonaných nemocí a únava znamenaly jasný součet k rozhodnutí: odejít z funkce a předejít infarktu.“

Jaká vaše životní etapa byla nejzajímavější?

„Přiznávám, měl jsem i dramatické etapy života. O tom, které části byly nejzajímavější, ještě popřemýšlím. Ale asi nejkrásnější byla doba od narození do jedenáctého roku života v Hronci do dne, kdy jsem nastoupil do vlaku 31. srpna 1936, abych se přihlásil na gymnázium v Kremnici.“

Generála Ludvíka Svobodu si Chudík zahrál ve válečné trilogii Otakara Vávry.

Psal si deník smrti!

Měl vychýlenou páteř, po umrtvení při operaci slepého střeva trpěl bolestmi hlavy, k nimž se přidaly psychické potíže a nespavost. „Bral jsem celé hrsti léků, dokonce jsem si v tom stavu začal psát deník smrti. Spálil jsem ho, když mě z toho lékař vytáhl, ale tím to neskončilo,“ píše ve své knize Žiji nastavený čas.

Jak vznikal rozhovor:

S legendárním primářem Sovou z Nemocnice na kraji města jsme se setkali v Praze na festivalu Slovenské národní divadlo. Zrovna odehrál druhé představení Tančírna, které je ověnčeno řadou prestižních festivalových cen a v němž exceluje spolu s Emílií Vášáryovou. Ladislav Chudík, kterého tehdy doprovázela jeho manželka Alena, zářil štěstím a rozdával úsměvy na všechny strany.

Sympatický herec na mě působil křehce, mile, ale zároveň čiperně a plný chuti do života. I když od natáčení první Nemocnice uběhlo několik desítek let, herec neztratil nic ze svého pověstného šarmu.