Igor Bareš, Harry z Pojišťovny štěstí - Ozzáka jsem nechal Dejdarovi!

Igore, začněme vaší nedávnou nemocí. Crohnova choroba, postihující střeva, vám způsobuje potíže. Nemůžete jíst nic jiného než kašovité pokrmy, před odchodem z domova nesmíte nic pozřít, držíte přísnou dietu. Přesto vás na podzim nemoc opět začala silně trápit. Jak to probíhalo tentokrát?
„Bolesti břicha se začaly objevovat již od jara loňského roku, ale o prázdninách to vyvrcholilo tak, že mě to pak bolelo nepřetržitě téměř tři měsíce. Lékařka mi navrhla lehnout si do nemocnice, aby se mi střeva zklidnila. Jenže to mělo být natři týdny, a to jsem si nemohl dovolit. Nechtěl jsem přijít o krásnou práci v divadle a v televizi. Takže jsem zatnul zuby a doufal, že bolesti samy přejdou.“

Vnímal jste problémy i při hraní?
„Svým způsobem mi práce pomáhá. Platí, že na jevišti zapomenete i na průjem.“

Hodně jste tehdy zhubl…
„Bolestem jsem se chtěl vyhnout tím, že jsem držel půst a prakticky nejedl. Za tři měsíce jsem měl dole třináct kilogramů.“

Jak jste se léčil?
„Dvanáct let beru medikamenty, k tomu jsem přidal i antibiotika. Pak ty příšerné křeče zničehonic přestaly. Délka a průběh nemoci mě pořádně vystrašily. Jsem rád, že to samo odeznělo, protože jinak bych musel na operaci.“

Co na záchvat choroby říkala vaše žena?
„Kategoricky rozhodla, že půjdu do nemocnice. Když jsem pak přišel s lékařským požehnáním, že jsem už v pořádku a do špitálu jít nemusím, tak mi zpočátku vůbec nevěřila. Uklidnilo ji nakonec i to, že zrovna v době, kdy tento rozhovor u vás v Aha! vyjde, budu na tři týdny v lázních, v Karlových Varech. Tonička ale sama vnímá, že už mi je dobře.“

Omezil jste kvůli chorobě své neřesti?
„Takřka jsem odboural kouření, ale to jen proto, že mi to už tak nechutná. Ale když se večer věnuji vínu, jednu dvě cigarety si dám.“

Jaké máte zkušenosti s lékaři?
„Kromě Crohnovy choroby mám za sebou i komplikovanou zlomeninu ruky. Lékaři mi při operaci přerušili nerv, rok jsem měl ruku ochrnutou a nemohl hrát divadlo. Ale nebyl jsem netrpělivý. Lékařům to, co mi povědí, věřím, držím jim palce a jsem smířený s tím, co se mnou udělají.“

Jak jste k té zlomenině přišel?
„Bylo to kvůli mé mladické nerozvážnosti. V noci jsem v Brně potkal dva Slováky. Dali jsme si spolu pár boroviček a pak jsem do nich rýpal, že jsou v Česku a nikoliv doma proto, že na Slovensku se nic zajímavého neděje. To pochopitelně stačilo k tomu, aby mě zmlátili a tu ruku mně zlomili. Od té doby si víc dávám pozor na to, co říkám.“ (směje se)

SVATBA? SUPER!

Před rokem a půl jste se oženil s kolegyní, herečkou Antonií Talackovou. Co jste se za tu dobu v manželství naučil?
„Hlavně jsem si uvědomil hodně o životě. Například jak jsem opravdu šťastný. To je podle mě vzácnost. Způsobilo to manželství, ale asi také životní etapa, ve které se zrovna nacházím. Okamžiky, kdy člověk s někým blízkým může prožívat štěstí, společně si ho vážit a uvědomovat, jsou moc důležité. Nežiji v napětí, ve stálém očekávání a honění se za něčím. Nechci o tom ale moc mluvit, protože bych to nerad zakřikl. Rozchodů je na každém kroku hodně, u nás v branži zvlášť. Člověk není monogamní tvor, ale byl bych rád, kdyby nám to jako čestné výjimce vyšlo.“

Plánujete dítě?
„V Národním divadle jsou nyní snad všechny mladé herečky těhotné nebo na mateřské… Když tedy nedávno zkoušela má Tonička Polly v Žebrácké opeře, vedení s ní mělo rozhovor v tom duchu, že by další těhotenství nebylo žádoucí. Ale zakázat se to samozřejmě nedá. Není to však na pořadu dne. Všechno má svůj čas. Moje žena je totiž velmi mladá, a tak její biologické hodiny netikají tak zoufale.“ (smích)

DCERA A MANŽELKA SE NESMĚJÍ POTKATSE

Máte dvanáctiletou dceru Sonju. Dřív jste ji často nevídal. Už se to změnilo?
„Všechno je v pořádku. Vídali jsme se i dřív, ale nemohla být u mě. Teď už ano. Jezdíme spolu často na výlety mimo Prahu. Ve východních Čechách jsem jí například ukázal místa, kde jsem se seznámil s její maminkou.“

Jak vychází s vaší manželkou?
„Míjejí se. Vycítil jsem, že je to nevyslovené přání mé bývalé partnerky, a tak ho respektuji.“

Pojďme k vašemu působení v Národním divadle. Váš Kupec benátský je nezvykle homosexuál. Už jste někdy gaye hrál?
„Je to vlastně poprvé v mém životě. Můj Antonio je výlučný svou orientací. To z něj dělá solitéra, ostatní postavy jsou takové povrchnější. Jsem rád, že má ta role takový nápad. Přitom brněnské práce režiséra představení pana Čičváka se mi nikdy nezamlouvaly. Naše nynější spolupráce ale byla na velmi profesionální úrovni. S maximálním nasazením a relativní vstřícností obou stran jsme to dotáhli do konce.“

Je v Národním divadle hodně herců, kterým účinkování ve Zlaté kapličce stouplo do hlavy?
„Najdou se takoví. Některým právem, protože jsou opravdu dobří, a u nich se to snadno toleruje. Pak jsou tam samozřejmě i lidé, kteří si to nezaslouží. Když herec neumí pracovat s veršem, nemůže si dovolit záměrně ho ničit. Nejde z toho udělat z nouze ctnost. Nechci jmenovat, ale například v Kupci benátském jich je víc. Ale nedokážu posoudit, zda je na vině škola, nebo režisér.“

Řeknete takovou kritiku kolegům i do očí?
„Jistě. Díval jsem se na zkoušce na to, co se odehrávalo na jevišti, a nemohl jsem si odpustit říct jim: Ale prosím vás, tohle přece Shakespeare nenapsal! Dělo a říkalo se tam něco jiného, co se žánrem nesouvisí.“

Mladí lidé dnes už do divadla ve velkém nechodí, že?
„Samozřejmě, že ne, ale to je dáno touto dobou. Vidím to i na své dceři, že již mají jiné priority. Pravidelně se jí třeba ptám, co čte. Ona mi se stejnou pravidelností odpovídá, že nic. Asi proto, že jí stačí internet. Tím já jsem nepoznamenaný a měnit to nebudu.“

Máte s dcerou společné nějaké zájmy?
„Odmalinka jí říkám, že bych si přál, aby se stala kastelánkou. Měla by postaráno o střechu nad hlavou, přes zimu by měla půl roku zavřeno a klid. Já bych zase měl kde trávit stáří… Ale vážně. Chtěl bych v ní probudit vášeň pro historii, ale ve dvanácti je na to času dost.“

JSEM HEZČÍ NEŽ BECKHAM?

Cítíte se krásný?
„Ne! Ale teď musím zapřemýšlet… Řekl bych, že určitě existují i ošklivější lidé, a je jich asi hodně, ale otázka je, co je ideál krásy. Je to David Beckham? Možná můžu být nespokojený, že jsem tlustý, ale já jsem rád, že takový jsem, protože až přijde zase záchvat Crohna, tak mám z čeho brát.“

Natáčíte nový seriál Znamení koně, kvůli kterému jste si nechal narůst plnovous a kotlety…
„Už pro Post Bellum mě maskér poprosil, abych změnil vizáž, a to mi zůstalo i pro tenhle seriál. Musím jen počkat do konce prázdnin, než skončí natáčení. I když na podzim by se prý měla točit již druhá řada. Hraji zápornou postavu a ta musí být potrestána, takže někdy ve druhém nebo třetím díle druhé řady zemřu na rakovinu. Pro herce je něco takového vždy tragédie.“

Jednou jste málem dosáhl na filmovou cenu Český lev za vedlejší mužskou roli ve filmu Výlet režisérky Alice Nelis. Od té doby jste nebyl ani v nominaci. Nelitujete toho?
„Trochu mě to tehdy mrzelo. Sošku mi vyfoukl Ivan Trojan, jako by mu nestačilo, že ten večer dostal i cenu za hlavní roli. Tak jsem tam jen tak smutně seděl a koukal. Kdyby mi Ivan jednu aspoň půjčil! (smích) Mimochodem, od té doby mě pan Vachler na Lvy nezval, až letos. Ale nešel jsem tam, protože poslední ročníky mě moderátoři, slušně řečeno, naprosto nepřesvědčili. Poslední dobou jde o esence trapnosti. Ale nejen při Českém lvu, byl jsem i na Anno nebo TýTý. U nás moderování takových akcí s noblesou zvládne jen Marek Eben.“

Často se ozývá kritika toho, že v českých filmech hraje stabilně jen hrstka stále stejných herců – namátkou Polívka, Holubová, Liška, Mácháček… – a další nedostávají příležitost. Co vy na to?
„Při vší úctě ke kolegům s tím názorem souhlasím. Vezměte si případ šlechty ve středověku. Křížila se také jen mezi sebou a postupem času šlechtické rody úplně zdegenerovaly. S českými filmy je to trošičku podobné. Ty filmové partičky jsou uzavřené, herecká jména se neustále opakují. A upozorňuji, že ze mě teď nemluví závist. Já se mezi ně necpu, mám vlastní práce dost. Jen mi to přijde škoda.“

V dubnu vám bude čtyřiačtyřicet. Jak se vidí Igor Bareš za dvacet let?
„V tomhle věku měl můj táta za sebou už čtvrtou mozkovou příhodu a pomalu se chystal na onen svět, takže jestli jsem trochu po něm, bude to se mnou taky pěkně mávat. Stáří a smrti se bojím čím dál tím víc. Najednou si uvědomuji, že jsem spoustu času promrhal, prohrál, a je mi líto, že ho nemohu dostat zpátky. A za dvacet let asi ještě budu sem tam hrát, ale hrotit se to zase nechystám. Tolik to řemeslo nemiluju, abych byl v divadle za každou cenu. To rozhodně ne.“

Jak probíhal rozhovor

Patří k pilířům Národního divadla, televizní diváci ho milují, v divadle ho považují takřka za boha. Zůstává ale skromný a vstřícný. Na rozdíl od kolegů, kteří v životě dokázali sotva setinu práce co on, si na nic nehraje. S rozhovorem ochotně souhlasil.

Setkali jsme se v jeho šatně v Divadle Na zábradlí. „Tak se do mě pusťte,“ řekl s úsměvem, nadechl se a bez mrknutí oka odpověděl i na otázky ze soukromí. Jen hlas inspicientky volající na pódium herce ho zlobil. „Škoda, že se to nedá vypnout,“ zakabonil se. Jinak ale překypoval dobrou náladou.

Pochopil jsem, proč si tenhle elegán s upřímnýma a laskavýma očima získal přízeň milionů televizních diváků. Ale pozor – i on dokáže zahrát zloduchy, a to skvěle! V chystaném seriálu Znamení koně ho prý budeme přímo nenávidět!