Rozhovor s režisérem Vítem Olmerem - Jonákovi jsem toho mafiána věřil!

Radost ze života mu kazí jen politici a současné dění kolem nás. Jak sám říká, brát život v tomhle království temnot s nadhledem, není možné. Proč musel podstoupit transplantaci? Jak vnímá v těle cizí orgány? Co ho v poslední době nejvíce naštvalo a naopak? Odpovědi na tyto a další otázky poskytl známý režisér v exkluzivním rozhovoru deníku Aha!

JÁTRA A LEDVINA MI FUNGUJÍ

Před třemi roky jste prodělal náročnou transplantaci jater a ledviny. Jak se cítíte dnes?
„Líp než předtím. V pražském IKEMu dokážou zázraky a také jsem o tom napsal ve své knížce Nač se bát Frankensteinů aneb Moje cesta k transplantaci. Nemusím chodit třikrát týdně na dialýzu, mohu hrát se svými dvěma syny milovaný tenis, plavat a provádět i jiné příjemné živočišné úkony.“

Mnoho lidí v souvislosti s těmito transplantovanými orgány zřejmě napadne, že jste na alkoholu příliš nešetřil.
„To je utkvělá představa u lidu, že nová játra vám vyměňují výhradně za ta propitá. Vedle mě čekal po náhlém onemocnění jater na transplantaci mladý, špičkový motocyklový závodník, účastník závodů Paříž – Dakar, který byl abstinent. Co by taky v té poušti chlastal? Tam bylo i vody málo. Nebo moje spolupacientka, mladičká Jana Pekárková, ta viděla alkohol snad jenom v televizi. A přesto ji postihla těžká dysfunkce jater a musela léta čekat na dárce jaterního štěpu. Zaplaťpánbu se dočkala. Přitom dokázala při svém depresivním stavu, který si málokdo dovede představit, napsat a vydat dvě krásné, něžné a optimistické knížky pohádek, ke kterým jsem jí s chutí napsal předmluvy. Jinak musím čtenáře dychtivé senzací zklamat, já neměl cirhózu, ale těžkou cystózu obou orgánů.“

Teď máte nová játra a jednu ledvinu, alespoň skleničku vína pro chuť si dát můžete?
„Pro chuť občas můžu. Jenže já už ji nemám, tu chuť, jako bych měl nějakou záklopku. A taky při představě, že tu transplantační kalvárii absolvuju znovu… Především si však příliš vážím lékařů a sester, kteří se se mnou tolik nadřeli.“

Víte, od koho orgány jsou?
„To vám v transplantačním centru neřeknou, to akorát ve špatných filmech se po tom hrdinové pídí. Ale já ani nic vědět nechci. Hlavně že mi nové orgány fungují, musím to zaklepat na dřevo.“

Vnímal jste někdy, že máte v těle cizí orgány?
„Někdo si myslí, že když jsem ta »chiméra«, podle starořeckých bájí obluda složená z různých částí, musela se zákonitě změnit moje psychika. Tak to ne, jsem pořád stejný – impulsivní, maniodepresivní, společenskými zvraty otřískaný, ale boj nikdy nevzdávající starý »wrestler«.“

KRÁLOVSTVÍ TEMNOT

Poměrně brzy jste se vrátil do aktivního života. Vnímáte dění kolem sebe stejně jako dřív, nebo s větším nadhledem?
„Pokouším se o nadhled, ale copak to jde, když vidíte, co se v tomhle království temnot děje?“

Mnoho lidí je naší politickou situací otráveno. Co si myslíte o současných politicích vy?
„Já už když jen vidím naše politiky v televizi nebo v novinách a poslouchám ty jejich lži, chce se mi zvracet. Ze všech, bez rozdílu. A jestli si někdo myslí, že to tady postaví na nohy nedávno vzniklé strany provařených, zkorumpovaných gerontů, často bývalých fízlů či dokonce kágébáků, nebo menší středně generační partaje, údajně usilující o nápravu věcí občanských, ale ve skutečnosti partičky stejných hochštaplerů s propojením na »podnikatele« všeho druhu, tak si nalhává do kapsy. Chce to zásadní změnu a tu může provést jedině mladá generace. Pokud ovšem neupadá do apatie, což kolem sebe bohužel často pozoruju. A elita těch mladých směřuje do zahraničí, čemuž se nedivím, takže v zemi zůstává povětšinou masa otupělých, ekonomicky ke zdi tlačených občanů, kteří jsou rádi, že zaplatí nájem a elektřinu. Zvonit klíčky nebudou, bohužel.“

JAKO VASIL BIĽAK

Neláká vás, jako uznávaného režiséra, natočit něco ze současnosti? Třeba televizní inscenaci?
„Láká, mám plné šuplíky témat ze současnosti. Zavolejte, prosím, na centrálu České televize, žádejte někoho z vedení a zeptejte se, proč mě léta nepouštějí k hrané tvorbě, podobně jako kdysi nebyl po vyučení krejčí Vasil Biľak připouštěn na šití sak. Ale rozdíl je v tom, že já ta »saka« šít umím… Nicméně, v poslední době se snad něco rýsuje, ale protože v ČT mají nasmlouváno na dlouho dopředu, jde o to, abych se své labutí písně vůbec dožil.“

Jste známý jako tvrdý kritik poměrů v ČT. Co vám na této instituci nejvíc vadí?
„Už jsem o tom napsal tolik, že mě to samotného nudí. Řeknu vám to asi takhle: Já pro Českou televizi pracuju občasně (spíš velmi občasně) skoro padesát let. Je to skoro taková moje druhá matka, mám ji svým způsobem rád a nikoho přece netěší, když vidí, jak se jeho máma – řeknu to naplno – kur.í.

Můžete být konkrétnější?
„Nemůžu, už jednou jsem měl na krku soudní žalobu. Takový Jan Hus zase nejsem. Pošlu vám seznam členů Asociace režisérů a scenáristů. Většina má v privátu stejné názory jako já. Ale na veřejnost s nimi nepůjdou, chcete se vsadit?“

Vraťme se raději k práci filmového režiséra. Pokud máte v ruce dobrý scénář, jak obtížné je dnes film realizovat?
„Je to obtížné na celém světě. U nás je problém v tom, že v České televizi, bez jejíž finanční účasti lze hrané filmy těžko realizovat, vládne autokracie a o všem rozhodují dva tři lidé s povážlivým vkusem, a to je neúnosné. Přesto se tuhle součást »druhé totality« – tento hezký výraz jsem tuhle zaslechl ve vietnamském lahůdkářství – podaří občas někomu, většinou z těch mladých, prolomit. Díky bohu, říkám si, a to jsem nevěřící.“

JONÁK JAKO DE NIRO

Málokdo ví, že vy jste byl původně herec. V kolika filmech jste hrál?
„To není pravda, že málokdo. Spousta dnešních babiček si mě lepila nad postýlky. Musel bych ty filmy spočítat. Ale záleží na tom? Sláva – polní tráva. U filmu to platí dvojnásob. Ročně se ve světě natočí tisíce filmů a za chvilku o nich nikdo nic neví. Ale abych zase nepřeháněl, jako herec jsem se setkal s mimořádnými režisérskými osobnostmi, jako byl Vláčil, Krška, Kachyňa, Jasný a jiní. Některé jejich filmy zůstanou ozdobou zlatého fondu nejen české kinematografie.“

Proč jste přešel na druhou stranu kamery?
„Já nikam nepřešel. Já chtěl být na obou stranách, vydělávat si hraním ve filmu na vlastní režijní tvorbu, tak jak je to časté v cizích zemích, ale ruští přátelé mi v roce 1968 udělali čáru přes rozpočet. Oni moc rádi dělají čáry přes rozpočet, abychom se ještě nedivili!“

Přirostl vám nějaký z vašich filmů víc k srdci než ty ostatní?
„Nemůžu se na sebe dívat v rolích milovníků, jež mi přidělovali, snesitelná je pro mě snad jen Vysoká zeď Karla Kachyni, kde jsem hrál ochrnutého mladíka.“

Ve filmu Nahota na prodej jste angažoval do role zbohatlíka i dnes odsouzeného Ivana Jonáka. Jak k tomu došlo?
„Hledali jsme lokace do filmu a objevili i Ivanův slavný Discoland, který mimochodem rády navštěvovaly mnohé celebrity a také politici, kteří se k tomu pak ovšem přestali hlásit. Tam jsem potkal na schodech Gargantuu v bílém obleku a se zlatými řetězy kolem krku a okamžitě jsem věděl, že bosse mafiánů musí hrát on. Žádnému českému herci přesvědčivého mafiána neuvěříte. My tady nemáme Roberta De Niro, který by kvůli takové roli byl schopen mezi mafiány půl roku žít, dokonale si je nastudovat a pak se do nich převtělit.“

NEJSEM ŽIVÁ MRTVOLA

Je něco, co vás v poslední době nějak výrazně naštvalo?
„To je furt něco. Ale dokud se naštvávám, ještě žiju. V opačném případě bych byl živá mrtvola. Politiku už jsme probrali, to je ztráta času, ale ještě bych se vrátil k televizi. Nedávno jsem viděl díl seriálu »A žijí rytíři«. Jak to může někdo schválit, takhle ochotnicky jsme nedělali ani amatérské divadlo v padesátých letech v Českém Brodě. A to bych mohl pokračovat – třeba seriál »Vyprávěj« – když se chceme doma pobavit, na chvíli si to pustíme. Ale svůj účel to splnilo, někdo si zřejmě pořádně namastil kapsu, možná by malý auditeček neškodil. Ačkoli u nás se všechno stejně zamete pod koberec…“

A naopak, co vás příjemně potěšilo?
„Možná vás to překvapí, ale já rok učím na FAMU, a ta spolupráce s mladými blahodárně dobíjí moje staré baterky. Žena Simona říká, že ze školy přicházím jako vyměněný. Mezi žáky jsou výrazné talenty, nepoznamenané totalitou jako ta už otravná hřebejkovská generace, jsou kosmopolitní, citliví, přitom zdravě drzí a jednou – možná – obnoví bědně zaniklou slávu české kinematografie.“

Co považujete za svůj největší životní neúspěch?
„Že jsem propásl možnosti emigrovat na Západ. Byly tři, jako to bývá v pohádkách.“

A největší úspěch?
„Vítězství na velkém tenisovém amatérském turnaji v Praze-Dejvicích v roce 1980.“

Nejznámější filmy, ve kterých hrál:
Osení (1960), Ďáblova past (1961), Zlaté kapradí (1963), Vysoká zeď (1964), 5 milionů svědků (1965), Fantom Morrisvillu (1966), Most u Remagenu (1969), Holka na zabití (1975), Kulový blesk (1978), Upír z Feratu (1981), Krakonoš a lyžníci (1981)
Televize:
Odcházeti s podzimem (1965), Arabela (1980), Létající Čestmír (1984)

Filmy, které režíroval:
Takže ahoj (1970), Sonáta pro zrzku (1980), Co je vám, doktore (1984), Jako jed (1985), Bony a klid (1987), Ta naše písnička česká II. (1990), Tankový prapor (1991), Nahota na prodej (1993), Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994), Playgirls a Playgirls II. (1995), Waterloo po česku (2002)
Televize:
Dámská jízda (1987), Strašidlo cantervillské (1989), Policajti z předměstí (1998), Tuláci (2001), Modrý kámen (2004), Sůva z nudlí (2006), Manželé z roku 2006 (2006)

Jak vznikal tento rozhovor

Víta Olmera znám již mnoho let, stejně jako jeho manželku Simonu Chytrovou. Seznámili jsme se při natáčení filmu Waterloo po česku na Kanárských ostrovech a od té doby k sobě máme kamarádský vztah. Před třemi roky, když prodělával náročnou transplantaci jater a ledviny, jsem byl s ním i Simonou v kontaktu a po propuštění z nemocnice tak vznikly i společné fotky z procházky po Kampě. Náš rozhovor pro Aha! proto nebyl problémem a Vítek ochotně odpověděl na všechny otázky. Vážím si ho jako umělce i člověka a obdivuji jeho přístup, jakým čelil svým zdravotním problémům.