Přiznání manželky Leoše Mareše: Brzy můžeme být bez peněz!

Vím, že utrácí za kraviny!

II. díl rozhovoru s manželkou Leoše Mareše: O tom, čím ji nejvíc štve, proč doma skoro nemluví a že je blbost mít tolik aut...

Ve včerejší první části rozhovoru se otevřeně vyjádřila o sexuálních skandálech svého slavného muže i o svém údajném milenci. Dnes zveřejňujeme druhou část interview…

Moniko, když jste se s Leošem kdysi seznámili, co vás na něm nejvíc překvapilo?
„To bylo v rádiu, on byl hrozné ucho a vůbec mě nezajímal! Já si ho vlastně ani nevšímala. Ale pak najednou to mezi námi zajiskřilo, něco přeskočilo. Myslím, že to proběhlo na nějakém pracovním večírku. To, jak je ulítaný a pracovitý, to mi začalo imponovat až pak. A začali jsme spolu bydlet.“

A dnes je jednou z nejobletovanějších celebrit a nejlépe vydělávajícím moderátorem v Česku. Prostě »prima partie«!
„Víte, já jsem z úplně normálních poměrů, sice se mám s Leošem dobře, ale zůstávám nohama na zemi. Moc dobře vím, kam člověk může spadnout. A věřte, že se to může stát i nám s Leošem. Oni lidi vidí, v čem a jak teď žijeme, ale za dva roky může být všechno jinak.“

Neříkejte, že už nejste tak finančně zabezpečeni, že byste za dva roky neměli z čeho žít?!
„Tak krach může přijít vždycky. Profese, co Leoš dělá, je absolutně nevyzpytatelná. Pak by člověk musel změnit své životní nároky a životní styl. A já jsem na to dokonce i připravená.“

Dokázala byste se uživit i bez Leoše?
„Myslím, že jo. Teď ale nedokážu říct, co bych třeba za ty dva roky dělala, ono s dvěma dětmi se taky dost těžko shání nějaké zaměstnání. Ale věřím, že bych se uživila. Já před mateřskou vždycky pracovala.“

Nevadí vám, že Leoš občas utrácí doslova za kraviny?
„Neříkám, že mi to někdy nepřijde zbytečné. Já mu k tomu řeknu své, ale abych mu něco zakazovala koupit, to stejně nemá smysl. Leoš je v tomhle tvrdohlavý a stejně si ve finále udělá, co bude chtít. I když na rovinu říkám – taky si myslím, že jsou to často zbytečnosti.“

Probíráte spolu, jestli třeba koupit byt v Bulharsku, nebo nové ferrari?
„Bydlení samozřejmě probíráme, ale co se týče aut, tam to nemá cenu. Vím, když po nějakém touží, a taky vím, že si ho jednou i koupí. Sice si myslím, že je to blbost mít tolik aut, ale to je prostě jeho touha. To bychom se jen hádali, kdybych mu to vyčítala. Ty peníze si vydělá, tak ať si tu radost teď dopřeje. Třeba na to opravdu jednou už nebude mít.“

Kvůli čemu se tedy nejvíc hádáte?
„My se nehádáme, já už totiž raději nic nepitvám. (smích) Už jsem se to prostě za těch 10 let naučila. Ale když si třeba před šesti lety usmyslel koupit si ferarri, jasně jsem řekla, že bydlíme v pronajatém bytě a že si tedy nejdříve obstaráme vlastní bydlení a pak až auto. A tak se taky stalo. Koupil byt, kde teď bydlíme. A já pak už na to ferrari nemohla nic říct. A už mi to vlastně bylo i jedno, důležité bylo, že máme kde bydlet.“

Teď ale kupujete nový byt. Takže budete mít dva?
„Ještě jsme se nedomluvili, jestli ten současný prodáme, nebo si ho necháme. Samozřejmě bychom ho do budoucna rádi měli, ale jestli nám to dovolí finanční situace, to teď opravdu nevím.“

Mrzí vás, že vás lidé po loňské Leošově kauze s prostitutkami ocejchovali jako pragmatičku bez sebeúcty, která vyměnila vlastní hrdost za peníze nevěrného partnera?
„Kdyby mě ti lidé znali, věděli by, že mi o peníze vůbec nejde a že mám Leoše opravdu ráda. Já nejsem ta, co by doma dupala a chtěla zlaté kreditky. Mně opravdu nevadí jít do sekáče a něco si tam koupit. Kupuju tam nejen sobě, ale i Kubíkovi. Já si klidně koupím i něco u Vietnamců – teď asi budou lidé říkat, že kecám, ale prostě to tak je.“

Neovlivnily kauzy posledních dnů a týdnů – Leoš a nevěra, vy a údajný milenec – nějak váš zdravotní stav coby maminky v očekávání?
„Abych řekla pravdu, tyhle poslední dny, co se o mně psalo, že jsem Leošovi nevěrná, to spíš bylo k zasmání. Od té loňské kauzy s prostitutkami vychází furt nějaké nesmysly. Příjemné to ale není, kór teď, v těhotenství. Ten neustálý hon mi nepřidává.“

Takže si občas dáte skleničku na nervy? I o tom se teď přece psalo: Je těhotná, pije, a pak ještě ke všemu řídí auto!
„Já ale teď vůbec nepiji! Ať se jdou zeptat do té restaurace, do čeho tam nalévají nealko nápoje. Navíc se psalo, že jsem si dala víno, já přitom víno nepila nikdy, prostě mi nechutná… Jediné, co jsem si dřív dávala, bylo mojito. Jinak mi alkohol nechutná.“

To Leoš si občas dá…
„Já nemám problém s tím, že občas zajde s kamarády někam večer do baru. On to potřebuje, vzhledem k tomu, že tolik pracuje.“

Leošův pracovní diář je narvaný k prasknutí. Každé ráno od šesti v rádiu, v poledne pak třeba moderuje v Brně, navečer uvádí třeba módní přehlídku v Praze a v noci například stihne ještě moderovat diskotéku v Táboře. Nebojíte se, že se užene k infarktu?
„Samozřejmě se bojím, jenže s ním nic nenadělám (dlouhý povzdech). On si vždycky bude dělat, co chce, s ním je to těžké…“

Bojíte se o něj?
„Ani nevíte jak! Jenže on je tvrdohlavý. A taky strašně pracovitý, on by nemohl jen tak sedět doma. Mám o něj strach každý večer, když jede na nějaké vystoupení.“

Nemrzí vás, že se Leoš vám a tříletému Kubíkovi nevěnuje tolik, kolik byste si třeba přála?
„Já jsem spokojená, mně to takhle stačí. Prostě vydělává peníze. Až nebude mít tolik práce, tak ho budeme mít doma víc. Když vidím ostatní podnikatele, tak na tom nejsme ani hůř, ani líp. Lidi asi mají pocit, že Leoš je pořád někde pryč. Ale on objíždí hodně kšeftů večer, a to už Kubík spí. On nám navíc věnuje určitý čas přes den. Jeden den nám dá celý dopoledne, druhý den hodinu, další den hodiny dvě. Pořád s námi ale nějakou dobu je a my jsme rádi i za tu chvilku. Prostě si nestěžuji, vím, koho jsem si brala, vím, že je vytížený, vím, že to jinak nejde. Ještě pořád chodíme do kina, do divadla, zajdeme na večeři… Minimálně jednou týdně někam vyrazíme.“

Máte strach z druhého porodu?
„Ne, já neměla strach ani z toho prvního. Já si to nějak nepřipouštím, vím, že ven to nějak musí a nemá smysl se tím dopředu stresovat.“

Měla jste v těhotenství nějaké komplikace?
„První tři měsíce mi dobře nebylo. To jsem měla i ty těhotenské »nálady«. Teď jsem v šestém měsíci a všechno už je dobré.“

Jak se na sourozence těší malý Kubík?
„Strašně moc, pořád si o tom povídáme. Je natěšený, ale samozřejmě jsou mu tři roky, takže si vůbec nedovede představit, co to je.“

Nebojíte se, že bude na miminko žárlit?
„Každé dítě žárlí. On je teď středem pozornostní, první vnouček v rodině. Všichni si ho předcházejí a v uvozovkách rozmazlují.“

Vy ho také rozmazlujete?
„Já se snažím být hodně kamarádská. Ale na druhou stranu i důsledná a přísná. On je totiž dost živé dítko. A s prominutím i dost »vyčůrané« dítko. Takže ta pevná ruka je teď dost nutná. Jinak by toho okamžitě zneužil.“

A co Leoš – jaký je táta?
„Tam je to ještě přísnější. To já ho musím někdy i krotit. Leoš není takový – máme prachy, všechno ti koupíme – to v žádném případě! My třeba počítali, za kolik Kubíkovi koupíme dárky k Vánocům, abychom to nepřehnali.“

Když třeba Jakub vidí Leošovu fotku v novinách – ptá se, co se tam o tatínkovi píše?
„Ne, to ne, na to je ještě malý, vždyť jsou mu tři roky.“

Jaký je vůbec Leoš v soukromí? Čím vás třeba dokáže naštvat?
„Ach jo.... Asi že není moc spolehlivý. Když jede někam na noc a já chci, aby se mi koukal ozvat, tak se to často nestane. Mám strach, chci vědět, jestli dobře dojel – a on se neozve. Zavolá třeba až druhý den ráno. Obhajuje se pak tím, že ho přece znám a že už je takový.“

Je třeba bordelář?
„Takový střední. Kde se svlíkne, tam se svlíkne. Ponožky hozené vedle postele a tak...“

Je samolibý?
„Jak kdy.“

Je doma ukecaný? Nebo má občas »nálady«?
„No, doma toho právě moc nenamluví, mám problém z něj dostat dvě slova. On doma spíš odpočívá a dobíjí energii.“

Stále máte pocit, že je Leoš muž, s nímž zůstanete až do smrti?
„Ano, mám! A strašně bych si to i přála. Jinak bych si ho ani nebrala a nepořizovala si s ním dvě děti. Já ho mám opravdu hrozně moc ráda!“

Myslíte si, že tolerance je vaše silná stránka?
„Jo! To je moje hodně silná stránka!“ (smích)

Je stejně tolerantní i Leoš?
„No, chlapi jsou vždycky míň tolerantní než ženské. A vzhledem k Leošově profesi ani není možné, aby měl partnerku, která není tolerantní. To bychom spolu nevydrželi ani týden! Já mu prostě věřím, i proto jsem s ním tak dlouho. Lidé okolo mě říkají, že by něco takového nevydrželi a neustáli to. A je fakt, že ve vztazích kolem nás to moc nefunguje, my jsme v tom dost výjimeční. Ale ani Leoš mi nikdy nic zakazoval. Když já si chci vyrazit, nemá problém s tím pohlídat Kubíka.“

Když jste spolu začali chodit, bylo ale všechno trochu jinak, ne?
„Tehdy, před 10 lety, to ještě nebyl »ten Leoš Mareš«. Nebyl kolem něj ten humbuk. Zezačátku jsem s ním jezdila prakticky na všechny akce. I všechny víkendy jsme trávili spolu. Víte, ono to šlo postupně a pomalu. On se nestal hvězdou přes noc. Když psal písničky, já je četla jako první. Když psal první scénář na Slavíka, každý fór a vtip testoval na mně. Všechno jsme probírali. Tím, jak jsem u toho byla už od začátku, přistupuji k tomu jinak, než kdyby do toho skočila nějaká slečna teď. Já jsem si vším prošla od začátku a dokážu mu říct. »Hele, to jsi přehnal!« On totiž má kolem sebe spoustu lidí, co mu nedokáží říct pravdu do očí a jen mu pochlebují. To já nikdy nedělala.“

Když si třeba vyrazíte večer sama s kamarádkami – dvoří se vám tam muži?
„Já to nějak nevidím. Jsem asi »slepá«, nemám na to oči. Navíc, teď – když mám Kubíka a k tomu jsem těhotná – tak skoro nikam nechodím.“

A před Kubíkem?
„No, to jsem chodila pravidelně. Mě třeba hrozně baví tanec. S kamarádkami jsme chodily na diskotéky a tam se mi asi i chlapi dvořili, ale já přesto měla vždycky pocit, že koukají po někom jiném, ne po mně. Anebo jsem spíš ty »dvořany« dost odbývala.“

I. díl rozhovoru s manželkou Leoše Mareše: Exkluzivně pro Aha!