Milan Knížák - Namaloval blonďatého Hitlera!

.. Ráno vstává v šest a po ledové sprše posnídá šťávu z vymačkaných citronů ve sklenici horké vody. Obědvá šťávu z čerstvého ovoce. Jinak jí až večer. Miluje chléb, televizní detektivky a kvízy, hudbu Rolling Stones, staré blues a komorní hudbu. Nesnáší mytí nádobí a blbce. Už nenosí svůj půlmetrový cop, nechal se ostříhat. Taky už není zarytým vegetariánem. Jinak ale zůstává pořád stejný. Pořád svůj.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste přišel v červenci 1999 vést Národní galerii?
„Byla zadlužená několika sty miliony, vůbec nefungovala, rozbitá do sbírek. Podařilo se mi v krátké době situaci stabilizovat, dluhy zaplatit.“

Kde jste vzal peníze?
„Nejdřív jsem zracionalizoval systém. Tady mělo asi dvacet lidí, možná víc, podpisová práva. Zavedl jsem pouze dvě konta. Jedno na české koruny, jedno na devizy. Podpisové právo mám já a můj ekonomický náměstek, a ten jen tehdy, když to pro určitou oblast povolím. Nikdo jiný. Peníze se tím pádem sesypaly na jednu hromadu a bylo okamžitě vidět, kam jdou.“

Pořád ještě malujete?
„Dělám takový podivný portréty podivných lidí. Namaloval jsem například blonďatýho Hitlera.“

Proboha, proč Hitlera?
„Nevím, nemám pro to žádný důvod. Kdybych ho měl, řekl bych ho, napsal, vyjádřil. Protože ho nemám, maluju to. To si dovolím tehdy, když ty věci neumím jinak definovat než malbou. Teď jsem třeba namaloval Klause – takovou velikou hlavu, kterou chápu jako oslavný portrét.“

A proč je ten Hitler blonďatý?
„Proč ne? Vám by se nelíbil takovej odbarvenej Hitler?“

Mně se vůbec nelíbí Hitler.
„Mně taky ne. Problém je v tom, že člověk nemaluje vždycky to, co se mu líbí. Navíc neumím posoudit, co se mi líbí a co ne. Náměty přicházejí samy od sebe. Krásný je něco, co bychom strašně rádi zamotali do umění, ale neumíme to.“

Zůstaly vám z mládí nějaké ideály?
„Určitě. Jen blbců neubývá.“

Jmenujte aspoň jeden.
„Neztratil jsem žádnej. Možná dostal jinou barvu, třeba trochu pokulhává. Věřím, že aspoň jeden člověk na světě je dobrej. Věřím tomu, že politika má být organizací společnosti, slušná a normální. Věřím, že láska je něco fascinujícího a bez ní se nedá žít. Pořád tomu věřím stejně jako před lety.“

Nakupujete do Národní galerie současníky?
„Podle programu, každý rok nakupujeme za milion korun české nejmladší umění. Pravda, milion není moc, ale když nakupujeme po dvaceti, třiceti, padesáti tisících, dá se nakoupit dobře. Jsme ve spojení s českošvýcarskou nadací Jelínek, která nakupuje umění a dává ho do Národní galerie. Každý rok získáváme kolem padesáti věcí současného nejmladšího umění.“

Přibývají i autoři ze světa?
„Tím, že se v něm pohybuji téměř celý život, znám známé autory a mnozí z nich galerii darovali svá díla. Dnes dary dosáhly ceny až čtvrt miliardy korun. Koupili jsme díla od Mathieua, Buffeta a velmi významné dílo Beuyse. Jde o jednoho z největších evropských sochařů druhé poloviny 20. století.“

Připravujete vlastní výstavu?
„Teď ne. Právě jsem ale dokončil knihu, na které jsem pracoval 33 let. Je to encyklopedie výtvarníků loutkového divadla od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Kromě toho jsem dal pro Národní galerii dohromady několik katalogů. Hodně se věnuji hudbě.“

Váš názor na funkci Unie výtvarných umělců?
„Co to je? Vážně, jsem proti uniím obecně. Každý má být sám za sebe. Jen poseroutkové se shromažďují v uniích.“

V minulém režimu fungovaly při Fondu výtvarných umělců komise. Kdo dává dnes záruky občanům, že si kupují skutečně hodnotné umělecké dílo?
„Nikdo, a je to dobře. Když si chce někdo koupit takříkajíc sračku, nechť si ji koupí. Má na to plné právo. Umění není o tom, že se má rozkazovat, doporučovat. Člověk k němu má dojít sám. A když najde cestu, může od srágor dojít k lepším věcem. Nakazovat to, dávat direktivy, to je absolutně špatně.“

Kde čerpáte sílu k práci?
„Nikde. Ona je, žiju a nějak se to děje. O ničem jiném to není.“

Kdy jste byl šťastný a nejšťastnější?
„Když se dějí docela obyčejné věci. Čím víc jsou bezvýznamné, tím jsem šťastnější. Dějinné události mě nechávají docela v klidu. Ale když jsme získali pejska tak malého, že se mi skoro vejde do dlaně, to byla radost. Máme čtyři čivavy, jedna z nich váží necelé kilo. Jmenuje se Maruška. Když se na mě Maruška podívá, má takové dlouhé řasy, tak je Knížák v prdeli. V životě láska, setkání, něžné doteky, věci, které vlastně nejsou vůbec vidět, jsou ty nejkrásnější. Bez nich to nejde, a to si uvědomuju docela dobře už od mládí a nepustilo mě to.“

Máte opravdové přátele?
„Nevím. Možná ano, ale já to nezkoumám, vrby nehledám. Pokud potkám přátele, přeji sobě i jim, aby se mnou sdíleli jen to nejlepší.“