Ladislav Županič: Muzikál Carmen je strašný!

> Láska k mužům?
Ne!
> K Molavcové?
Ano!

PRAHA – Ladislava Županiče (65) známe z pohádek (Žán z Princezny ze mlejna), filmů (Rumlena ve Vesničce mé střediskové) i ze seriálů (Arabela). Deset let šéfoval pražskému Hudebnímu diva- dlu Karlín, než ho za záhadných okolností vyrazili. Co si o dnešní podobě divadla myslí a jak je to s jeho tolik propíranou sexuální oreintací?

*Pane Županiči, půjdete se do »svého« karlínského divadla podívat na Carmen?
„Nepůjdu. Chodím zásadně jen tam, kam jsem zvaný. A tam mě nepozvali, ani když se to po povodních opravilo. Někde jsem četl, že mě prý nezvou, protože bych stejně nepřišel. To je úžasná argumentace, když se mě na to nezeptali! Je ale pravda, že jsem se zařekl: dokud tam budou tito diletanti, tak tam nevkročím.“

*Copak dělají špatně?
„Podívejte, já se o současném Karlínu nebavím moc rád, ono to totiž pak vypadá, že jsem zapšklý. Cokoliv řeknu proti nim, tak to vyznívá, že se mi natruc nelíbí nic, co tam dělají. Ale jedna věc je pro mě opravdu nepochopitelná: zásadám repertoárového divadla přímo odporuje, aby uvádělo jednu inscenaci celý měsíc, což se teď s Carmen děje. Karlín je přitom repertoárové divadlo, já měl tři premiéry v sezóně a uváděli jsme třináct inscenací, oni teď mají jednu premiéru za rok.“

*Kdybyste byl stále ředitelem, uvedl byste Carmen?
„To je stejně podivná látka jako muzikál Rusalka. Těžko bude někdo lepší než Antonín Dvořák a Frank Wildhorn, autor hudby k muzikálu Carmen opravdu není stejně dobrý jako hudební skladatel a autor opery Carmen Georges Bizet. Wildhornovu hudbu k muzikálu Carmen jsem slyšel a musím říct, že podle mě je stejně nudná a nezáživná jako k jeho předchozímu Jekkylu a Hydovi. Ani jedno bych v životě nevzal. Je to čirá komerce s důrazem pouze na vnější efekt. A diváci se prý hrnou, hlavně že jsou viděni v divadle. Zavání to snobstvím.“

*Myslíte, že se za ta léta, kdy hrajete divadlo, změnili diváci a jejich chování?
„Jak kdy a jak kde. Nedávno jsem byl na jednom představení a holky vedle mě tam začaly povykovat uprostřed dramatické scény jako američtí kovbojové, když naháněli krávy. Tohle se hodí na koncertu popové hvězdy, ale ne do divadla, herce kvůli tomu může ztratit koncentraci. Anebo když jsem hrál na Broadwayi v hudebním dramatu Ginger a Fred s Božidarou Turzonovovou, přišli na premiéru moji známí a po představení mi rozčíleně vyprávěli, že si vedle nich sedl i jeden zpěvák populární rockové kapely, který na Broadwayi taky vystupoval. Dorazil v nátělníku a s kamarády si donesli plechovky piva. Když ho během představení vyžahli, zmačkali plechovku a hodili pod sebe. Tohle je mimo moje chápání.“

*To by se za vašeho ředitelování stát nemohlo?
V Karlíně jsem měl inspektora hlediště, který slušně upozornil každého, kdo nepřišel alespoň v saku, aby byl tak laskav, a příště se slušně oblékl. Hudebníci a herci na sobě měli toalety a smokingy a tak by se tam člověk v nátělníku asi cítil i špatně. Jako zase naopak já na nedávné premiéře, když jsem tam byl jediný v obleku. Asi už jsem konzervativní. Ale spíš ne. Jsem z vyšší střední generace, necítím se jako nějaký prďola, tohle je spíš o přístupu každého z nás.“

*Vraťme se ještě ke Carmen. Co říkáte n obsazení Lucie Bílé s Noidem? Kdyby vám někdo nabídl látku a řekl vám, že v tom musí zpívat Bílá, podřídil byste se?
„Jak zpívá Noid nevím, ale podle kritik se prý představením prokřičí. A kdyby mi nutili Lucii? Bouřil bych se proti jakémukoliv vnucování jmen. A ani vlastní sestru bych neobsadil, kdyby se do představení nehodila.“

*Jaký je největší rozdíl mezi tím vaším Karlínem před pěti lety a tím dnešním?
„Dnes se stává jednou z mnoha komerčních muzikálových scén, která sází na jedinou inscenaci. Karlín byl ojedinělý širokým výběrem českých i světových klasických muzikálů i klasických operet. Teď se chová stejně jako Broadway a Hybernia, akorát že na rozdíl od nich dostává dotaci od magistrátu kolem sedmdesáti milionů korun. My jsme hráli klasické muzikály, kde zpívali herci a kde byla kombinace textu, zpěvu a pohybu. To těžiště ale bylo v herectví. Komerční scény spíš vytvářejí muzikálové opery. To je termín vymyšlený Američany. Obsadí se popíci, aby přišlo hodně diváků. Oni to nějak odzpívají, ale dejte jim stránku monologu, nebo se je zkuste naučit hrát a dopadne to špatně.“

*Vám se tedy komerční muzikály nelíbí?
„Takhle bych to neřekl. Samozřejmě jsou kusy, které herec odzpívat nemůže a třeba před výkonem Kamila Střihavky nebo Dana Bárty v Jesus Christ SuperStar smekám..Co se dnes ale označuje za muzikály, to je někdy hrůza. Teď už jenom stačí, aby zhudebnil Šla nanynka do zelí. Pod slovo muzikál se dnes dostane tolik podivností, až se člověk skoro stydí, že se někdy na muzikálech taky podílel.“

*Ředitelem Karlína je nyní Egon Kulhánek, s kterým jste taky spolupracoval.
„Angažoval jsem kdysi Kulhánka jako produkčního a Hesse jsem jmenoval choreografem a šéfem muzikálu. Ten byl aspoň profík. Hlásili se do výběrového řízení na vedení Karlína, tak jsem jim dal šanci dokázat, jak to s tím divadlem myslí. Připravili jsme West Side Story s tehdy slavnou Hessovou taneční skupinou Uno a Hessovi jsem dokonce dal i režii. Zvlášť pohybově to bylo vynikající představení, dokonce tam tančil tehdy ještě štíhlý Richard Genzer.“

*To představení tehdy bylo zrušeno…
„Měli jsme vyprodáno na měsíce dopředu. A po premiéře mi pánové oznámili, že za měsíc odjíždějí se skupinou Uno skoro na rok do Švýcarska. O takových věcech se ale jedná aspoň rok dopředu, takže o tom museli celou dobu vědět. Kdyby tehdy vyhráli výběrové řízení, asi by to dopadlo tak, že by divadlo pronajímali jen na kšeft.“

*Jak to dopadlo? Nechal jste je zaplatit škody?
„Celé jsem jim to předepsal k úhradě. Ale pozval si mě tehdejší radní pro kulturu Slávek Jandák a snažil se mě přesvědčit, ať to odložím o rok a až se skupina vrátí, že se to představení opět začne hrát. Jenomže to už ale pánové měli dojednaný další osmiměsíční kšeft. Nakonec jim to prošlo, nic neplatili. Už v té době měli na magistrátu známé a dnes se tím Kulhánek veřejně chlubí, že se přátelí s nynějším radním pro kulturu Richterem a dokonce primátor nad inscenací Carmen převzal záštitu. Doufám, že pan primátor stejně podpoří i jiná divadla, která jsou zřizována magistrátem.“

*Jak vzpomínáte na své působení v divadle?
„Bylo to úžasné období, ale lékaři mě tehdy několikrát varovali, že pokud nezvolním, zadělávám si na infarkt. A je fakt, že i když jsem si náhodou vyšetřil týden na dovolenou a odjel k moři, stejně jsem stále přemítal, jestli jsem pro Karlín našel dobrá představení a správně je i obsadil. Teď jsem ředitelem sám sobě a tolik se nestresuju. Tehdy to ale stálo opravdu za to. Za mého působení jsme získali osm Thálií, projeli jsme takřka celou Evropu, dvakrát dokonce celé Japonsko. A mimochodem třetí pozvání, které jsem přivezl, už můj nástupce nedotáhl. A to přitom už představení Za zvuků hudby-The sound of music, které Japonci chtěli, bylo nazkoušené!“

*Měli jste k dispozici dostatek peněz od magistrátu?
„Kvůli financím jsem měl na radnici neustálé spory. Karlín měl tehdy pět souborů: sólisty, sbor, balet, symfonický orchestr a orchestr Karla Vlacha. A na těchto pět souborů jsme dostávali míň peněz než jednosouborové vinohradské divadlo. Orchestr Karla Vlacha jsem držel jako rodinné stříbro. Navíc Vlachův orchestr byl nedílnou součástí Karlína už od roku 1948.A jak myslíte, že to s ním dopadlo? Už samozřejmě v divadle nejsou a mají obrovské existenční problémy.“

*Slyšel jsem, že jste dvakrát odmítl Karla Svobodu…
„Poprvé za mnou přišli Kulhánek s Hessem s Draculou, ale to jsem odmítl právě kvůli tomu, že nebylo možné hrát jednu inscenaci celou sezónu a ostatní vynechat. A krátce předtím, než jsem skončil s ředitelováním už jsem plánoval, že nazkoušíme Noc na Karlštejně. Ale s Karlem, se kterým jsem se znal od roku 1964, jsme se nepohodli. Chtěl tam pořád připisovat nějaké písničky a já z toho opravdu nechtěl muzikálovou operu, tak jsem ho prosil, ať to nechá tak, jak to je. Jednou souhlasil, pak se zasekl, pořád to bylo takhle dokola. Trvalo to pět let, až mi došla trpělivost.“

*Vy jste tehdy udělal novou verzi muzikálu, že?
„Požádal jsem velkého hitmakera Zdeňka Bartáka, od kterého si vybral písničky i Andreas Bocceli, a textaře a scénáristu Petra Markova, autora scénáře k muzikálu Zvonokosy či k filmům Jak utopit doktora Mráčka nebo Slunce, seno, jahody, abychom to udělali úplně jinak. Napsali nádhernou věc, začali jsme zkoušet, do toho jsem ale v Karlíně skončil a Kulhánek, kterého na mé místo dosadili, zastavil zkoušky, aby vzápětí uvedl Noc na Karlštejně Karla Svobody. Ta naše verze se pak hrála v Těšínském divadle a patří k tam nejúspěšnějším představením.“

*Míval jste jako ředitel hodně problémů se zálibou herců v alkoholu?
„Měli jsme v divadle pevnou kázeň. Jakmile k něčemu došlo, tvrdě jsem to postihoval. Alkoholové excesy vůbec nepadaly v úvahu. Hercům jsem říkal: Po představení si jděte klidně po čtyřech, ale jestli uvidím na zkoušce nebo před představením někoho s panákem, tak z toho bude průšvih» A kdyby se to opakovalo, musel bych s nimi ukončit smlouvu. Pravda je, že až na jeden případ jsem tenhle problém nemusel řešit.“

*Pane Županiči, jak dlouho jste už ženatý?
„Se ženou jsme se poznali v roce 1975 a pět let na to jsme se vzali.“

*Je vaše paní tolerantní?
„Je a u herců to ani jinak nejde. Je to časově a citově náročná profese. Ono vás to poznamená, když několikrát umřete, vyznáváte na jevišti neustále někomu lásku nebo se zamilujete, třeba jako já v Hello, Dolly! v roli Horáce do Jitky Molavcové nebo Daniely Šinkorové. Byl jsem i homosexuálem, mého manžela v Kleci bláznů hrál Pavel Soukup. To všechno se musí zákonitě na duši projevit. Každá postava vám vezme něco z vaší duše. Herec ale nejvíc pracuje s fantazií. Několikrát jsem hrál vrahy a na Vánoce přitom nezabiju ani kapra.“

*Koluje o vás fáma, že jste homosexuál…
„O mně?! To je možná kvůli té Kleci bláznů. Je to pro mě ale vlastně vyznamenání, že jsem to hrál asi tak dobře, že tomu někteří lidé uvěřili. Když jsem byl v Karlíně ředitelem, tak jsem také podepsal petici pro registrované partnerství.“

*Vypráví se dokonce, že vás vaše paní měla nachytat s Pavlem Trávníčkem.
„Neblbněte! Teď jste mě ale opravdu rozesmál. S Trávníčkem jsem měl v Karlíně velké problémy, které vyvrcholily tím, že jsem mu neobnovil smlouvu.“

*Kvůli čemu jste s ním skoncoval?
„Řekl bych to tak: ředitelem může být jenom jeden. Dal jsem mu dost příležitostí, nechal jsem ho například režírovat dvě inscenace, ale jestliže vidíte, že se vám někdo snaží rozložit soubor, musíte zasáhnout.“

*Zkoušel jste to vůbec někdy s mužem?
„Víte co, Davide, já už na tohle téma nemám chuť ani odpovídat. Já jsem z té generace, která ještě ženy k životu moc potřebuje. Kdybyste se ptal vztahy s něžným pohlavím, to by bylo něco jiného, to bych mohl povídat dlouho, ale zase jsem gentleman, takže budu zticha.“ (smích)

*Co nového nyní chystáte v divadle?
„Právě začínám zkoušet v divadle Kalich s režisérem Petrem Novotným americkou detektivku Bláznivé nůžky. Režisér ji přepsal na naše reálie. Zvláštní je v tom, že diváci zasahují do děje. Má několik konců a diváci si sami určí, kdo bude vrahem. Mohou přerušovat představení a diskutovat s herci. A pak se vrhnu na hru Já nejsem Rapaport, což je příběh o přátelství dvou starých pánů, jsem rád, že se opět při práci potkáme s Pavlem Soukupem.“

*Hrajete v končícím seriálu Ošklivka Katka. Nevadí vám, že jde zase o postavu sukničkáře?
„Ale vůbec ne, mám ji strašně rád. Co si budeme povídat, některé postavy jsou v Ošklivce černobílé, ale moje postava personálního ředitele Petra Novotného je těžký podpantoflák a proto to zkouší na každou sukní, ale vůči svému šéfovi je velice loajální, i když ho nemá moc v lásce. Postě je to barevná postava. Nejhorší je, když jsou figury stejný od začátku do konce. Despotické svině se hrají dobře, na rozdíl od kladných a spravedlivých hrdinů.“

*Devátého srpna vám bylo pětašedesát. Pracujete, protože musíte, nebo jenom protože chcete?
„Platí obojí. Mám sice »státní stipendium, ale z toho zaplatím nájem, různé poplatky a jsem na nule. Ale člověk dělat musí i proto, aby nedegeneroval. Co se týče, věku, ten svůj neberu vážně. Jak říká spolužák Alfréd Strejček: je to výbornej věk, akorát na číslovka stojí za prd.“

*Vám by se nechtělo odpočívat, mít celé dny volno?
„A co bych dělal? To bych snad měl chodit do parku krmit holuby?“

*Chystáte se tedy být na jevišti do posledního dechu?
„To zas proboha ne. To radši umřu v hospodě!“

Autor: David Zápal
Foto Aha! – Petr Novotný