Eva Hudečková: Průšvih kvůli svetru v seriálu Sanitka
Pokud bylo v sedmdesátých a počátkem osmdesátých let zapotřebí obsadit dívku vypočítavou, rozmazlenou, ale velice krásnou, mohla telefonát z Barrandova dozajista čekat Eva Trejtnarová. Když se poté zamilovala, stala se Evou Hudečkovou (74) a kariéru pověsila na hřebík, mnoho režisérů zaplakalo...
Posledním velkým projektem, ve kterém jste přijala roli, byl seriál Sanitka Jiřího Hubače a režiséra Jiřího Adamce.
„Pana Hubače jsem velmi obdivovala jako velmistra romantického psaní, ve smyslu krásného, fundovaného. Moje role docentky Evy byla zajímavá, ale malá. Říkala jsem si, že tahle inteligentní, vzdělaná, podivná ženská tápe v životě, ale kde je jádro její vnitřní tragédie? Tenkrát jsme se s panem Hubačem sešli a já mu řekla, že se mi ta role líbí, že poskytuje velké šance, ale jestli by neuvažoval, že by ji trošku rozepsal. Proč toho kluka chvíli chce a chvíli ne? Proč absolutně miluje svého muže, ale nedokáže s ním žít?“
A co on na to?
„Poděkoval, ale já nečekala, že provede nějaké velké změny. Jenže on skutečně dopsal asi patnáct zásadních obrazů. Bylo to mistrovské dílo a to natáčení poté bylo jedno z nejnádhernějších v mém životě. A začaly kolovat zvěsti, že se seriál povedl, že to bude senzace, a někoho to zřejmě velmi trápilo. Osoba, která chtěla ublížit, si stěžovala na ředitelství televize, že mám v seriálu na svetru zakódovaný kříž. Byl to svetr, který na sobě měl šachovnici a já si ho vybrala, že to je přesně to bludiště, které ta moje figura v hlavě má. Dopadlo to tak, že všechny tyhle krásné scény musely ven.“
Režisér Adamec proti tomu nebojoval?
„Jirka byl velmi ctižádostivý, měl před sebou další projekty a nechtěl o ně přijít. Myslím, že ho to strašně bolelo a mrzelo, ale nezabojoval. Tohle mu nevyčítám.“
Ivana Jirešová: Návrat vzpurné dcery (18)! Co se stalo?
Je pravda, že kvůli tomu jste skončila s herectvím?
„Ano, mě to hrozně zranilo. Navíc tenkrát v Rudém právu vyšla velmi dehonestující kritika, že jsem herečka, která se naprosto nehodí k dělnickému ponku, co ještě dělám u herectví. A já si řekla, že s tímhle molochem už bojovat nemůžu. Odcházela jsem ale s velikou láskou v srdci a najednou jako bych slyšela: Napiš to! A začala jsem pomalu psát filmové náměty a strašně moc jsem se učila.“
Nelákalo vás to k návratu ani po roce 89?
„Bylo hodně nabídek, i ze zahraničí, ale já už byla hluboce zabraná do psaní a usilovala o to, aby se mé scénáře realizovaly. Tři dokonce koupil Barrandov, jenže pak se zrušil státní film a k tomu, co se se studii stalo, vůbec nemám slov. Zase jsem byla nešťastná, ale můj milovaný muž mě v tom nenechal, a ani moji přátelé jako Jiří Křižan. Poradili mi napsat knížku. Říkala jsem, že k tomu nemám odvahu, ale přesvědčili mě, že nikdo jiný nenapíše příběh viděný mýma očima a cítěný mou duší. Tak vznikla první kniha Bezhlavá kobyla.“
Jana Plodková: Těžká nemoc se nedá zvládnout bez pomoci
Celý rozhovor naleznete v tištěné podobě Deníku Aha! (18. 5. 2024)