Juliana má 137 potomků: Tři přežila, syn zemřel v den jejích stých narozenin
8 fotografií
Sedět a stýskat si nad osudem není nic pro Julianu Brenkusovou (100). Nejstarší obyvatelka Moravskoslezského Kočova na Bruntálsku má o naplněném životě jasno. „Je to milující rodina, dobré jídlo, pití a poctivá práce,“ říká máma 10 dětí. Tři už přitom přežila, syn dokonce zemřel v den jejích stých narozenin.
„Nemůžu umřít dříve, než ve 112 letech. Ještě mám hodně životních plánů. Teď se chystám sázet fazole. Těším se na úrodu, na zavařování, na podzim na sbírání ořechů. Celý život jsem dělala, pracovala na poli, měli jsme plný chlév dobytka. Já na smrt nemám čas,“ říká rozhodně. Obyvatelkou Moravskoslezského Kočova se s manželem stala v roce 1949, kdy se přistěhovali z rumunské Pešti.
„Šli jsme za lepším životem. Porodila jsem deset dětí, holky i kluky. Celkem je nás s pravnuky a prapravnuky prý 137, já to už nepočítám,“ směje se a sama se takovému počtu potomku podivuje. „Však rodina, to je základ všeho. A také poctivě pracovat, to k tomu patří. Proto jsem ještě dnes tady,“ vysvětluje nestorka obce. Do družstva s manželem Karlem (†73) nikdy nevstoupili a vždy sedlačili sami na svém gruntu.
Přesto, že přišla už o tři děti, o syna v den kdy slavila stovku, zůstává stále životní optimistkou. „Vždyť mi nic neschází. Jen trošku hůř slyším a ty moje kolena bolí. Mě baví žít a umřít nemůžu, jinak bych vůbec nic nestihla,“ říká. Mrzením s tím, co nemůžeme ovlivnit, se podle ní jen trápíme.
„Vzpomínám v životě jen na to dobré. Jak se děcka narodila. Jak nám rostla, zakládala rodiny. Byli jsme vždy chudí, bylo náročné udržet je všechny zdravé, celou rodinu v chodu. Co jsme si neudělali, to jsme neměli. O to bylo vše cennější,“ vysvětluje. Na přímou otázku, co jí schází, odpovídá stručně: „Nic.“ Je k sobě tvrdá, stejně jako je smrt. S kytičkou vzpomínat na hrob zesnulých příbuzných prý pravidelně nechodí. „Co budu chodit za mrtvýma, když tady můžu být se živýma,“ dodává paní Juliana, která bydlí u dcery.
Stále v jednom kole
I ve stovce je Juliana velmi pracovitá. Chystá dřevo a šišky na podpal, na podzim sbírá ořechy. Na starosti také má skládání vypraného prádla. „Moje robota to bývala a pořád je. Pořád musím něco dělat,“ říká.
8 fotografií
