Zpověď vnuka Hrzána: Proč utekl od slavných rodičů
53 fotografií
Být synem slavných rodičů není vždycky lehké. To na vlastní kůži poznal i mladý herec Antonín Holub (26). Když ho u nás nevzali na umělecké školy, odjel do Paříže, kde nejen úspěšně vystudoval, ale i rozjel hereckou kariéru. Až teď dostal nabídku zahrát si i u nás, v Divadle Kalich. A rovnou se svými rodiči!
Tondo, kde teď žijete?
„Napůl mezi Francií a Českem. Pořád přejíždím, každý týden jsem někde jinde. Teď jsem v Praze, ale v sobotu zase odjíždím, protože v pondělí mám představení v Paříži. Pak se zase vracím k nám, protože koncem února hraju tady. Tak to teď mám pořád.“
Čím jezdíte?
„Teď už většinou lítám. Dřív jsem cestoval autobusy, ale ty jedou i třináct hodin a nejsou tak pohodlné. Navíc poslední dobou jsou letenky levnější, takže jich využívám naplno.“
Kde v Paříži bydlíte?
„Pořád v tom stejném studentském pokojíčku. Mám sdílenou kuchyň a koupelnu, ale tím, že tam teď pořád nejsem, tak mi to bohatě stačí.“
Žijete někde v centru?
„To ne, jsem v jednom satelitním městečku, které je přímo nalepené na Paříž. Je na metru, takže za půl hodiny jsem ve městě.“
Radek Holub a Barbora Hrzánová o Abrhámovi (†82): Kde strávili nejvíc času?
Jak jste se dostal zrovna do Francie?
„Studoval jsem v Praze Francouzské lyceum, takže mám maturitu z francouzštiny. Tím, že mě tady nevzali na herecké školy, ani na DAMU ani na JAMU, tak jsem se musel rozhodnout, co budu dělat dál.“
Kolikrát jste to zkoušel?
„Dvakrát. Potřetí už jsem nechtěl. Nejsem úplně anonymní, rodiče tam znali a já už jsem nechtěl slyšet větu: »Toníku, tak co nám tady ukážeš?« Tak jsem se rozhodl, že to zabalím a vypadnu do Francie. Volba byla jasná, ovládal jsem francouzštinu líp než angličtinu.“
Kam jste ve Francii zamířil?
„Na muzikálovou školu v Paříži. Tam jsem přijímačky udělal, vzali mě okamžitě. Prošel jsem si jak herectvím a zpěvem, tak hodinami tance, stepu, pantomimy, klaunství, sboru i třeba herectvím v maskách, to bylo hodně zajímavé.“
Jak se liší přijímačky na francouzskou uměleckou školu od těch našich?
„Jsou hodně podobné. Byla to menší škola, kde je šestnáct lidí ve třídě a celkem tři ročníky, takže čtyřicet osm lidí. Hlásil jsem se na víc škol, na jednu jsem měl jet dělat přijímačky osobně, tato mi nabídla, abych všechno – monolog, píseň, tanec – natočil a poslal. Pak mi zavolali, že mě přijali. Dál jsem už nepátral a hned jsem si tuto školu vybral.“
Jaké bylo studium v Paříži?
„Hezké, ale taky náročné. Díky tomu, že jsem měl podporu od rodičů, jak morální, tak finanční, mohl jsem se naplno věnovat škole a nemusel jsem chodit na brigády. Měli jsme týdně třicet šest hodin, býval jsem tam do večera. Proto jsem byl strašně rád, že jsem ještě v noci nemusel jít pracovat někam do restaurace.“
Co vám řekli rodiče, když jste si vybral Francii?
„Byli rádi. Máma často do rozhovorů říká, že mě tam vykopala ona, ale ono to bylo tak napůl. Věděl jsem, že někam musím jet, protože skoro všichni moji spolužáci z lycea odjeli studovat do zahraničí. Doma jsme se na Paříži dohodli a máma řekla: Samozřejmě, dobře děláš, vypadni odtud. Tak jsem poslechl.“ (směje se)
Takže žít se jménem Holub není výhoda, co?
„Je to složitější, ale na druhou stranu – má to i své výhody. Jsem ale rád, že jsem si zkusil fungovat bez nějaké nálepky, v zemi, kde mé rodiče nikdo neznal. Sám před sebou jsem si dokázal, že to zvládnu a to mi do života dalo hodně. Dokázal jsem si, že můžu fungovat i bez rodičů, že si umím vybudovat vlastní kariéru od nuly a ještě v cizím jazyce.“
Více z rozhovoru najdete v tištěné verzi Nedělního Aha!
Hrzánová na pohřbu Skořepové: Zklamaná z místa obřadu!
53 fotografií
